Běhám jako ženská

Běh je téma, které se dnes přetřásá na kdejakém webu pro ženy a nejen pro ně! Řeší se výkon, vzdálenosti a kolik čeho za minutu. Řeší se došlap i dýchání, pozice rukou i to, kam se vlastně máte dívat. No fajn, pomyslíte si. Nic pro mě, když je to tak strašně složité.

Když jsem byla dítě, pískal nám běh takový chlápek v sukních. Naše souška učitelka, mistryně školy v hodu granátem. Oblečená do modré teplákové soupravy s kovovou píšťalkou na krku a stopkami v ruce.

Běh na 1 500 m většinou všemi nenáviděný. Ptám se sama sebe proč? 1 500 m přece není žádná vzdálenost.

Jenže, a v tom vidím zásadní problém, nám nikdo neříkal, že si to máme užít. Že běh je radost. V ruce byly stopky a ty určovaly to, jak bude kdo hodnocen. Fuj, to mohlo možná vyhovovat klukům. Soupeření, výkon, boj o vteřiny. Ale myslel někdo na nás holky? Řekl nám někdo, že si ten běh máme užít, že si u toho máme klidně vyhrnout tričko nad pupík a slunit si nosík na květnovém slunci? Řekl nám vůbec někdo, že není nic proti ničemu běžet na pohodu a kašlat na čas? A tak jsem běh na 1 500 m také nesnášela.

Byla jsem hrdá a nikdy se nevzdala v půlce, ale běhala jsem dle norem soušky učitelky dost pomalu.

A také jsem byla vždy upozorněna na to, že bych měla zhubnout. Co to pro holku ve 13 letech znamená, nemusím popisovat. Výsledek? Běh není pro mě. Jsem pomalá, třese se na mě sádlo a vypadám u toho strašně.

Léta běžela a já si to stále pamatovala! Běh není pro mě! Mimochodem, pokud toto bude číst nějaký učitel tělocviku, nechť se nad sebou zamyslí. Jde to jinak a lépe! Zasaďte prosím v dětech tu myšlenku, že pohyb je zábava a radost. Nesrovnávejte je neustále, dejte jim šanci si to obyčejně a prostě užít.

Nikdy jsem se ale neflákala, zamilovala jsem si turistiku, pěkně s batohem na zádech, cyklo výlety kratší i vzdálené. Cvičila jsem doma s vlastní vahou, chodila na pole dance i na TRX. Ano, stále bych měla zhubnout – tedy dle norem dnešní fitness společnosti, mně se to ani nezdá a své faldíky toleruji a dokonce si troufám říct, že je mám ráda, ale světe, div se, už i běhám.

Začala jsem sama a to ve chvílích, kdy jsem cítila, že jsem na dně sil. Přece jen mi moje 4 děti dávají zabrat a mám tedy před kým utíkat. Pomalounku jsem přidávala vzdálenosti, ale nemělo to žádný směr ani cíl. Potřebuji cíl, abych rostla. Ne před někým, kdo mi měří čas, ale sama před sebou.

Říká se, že když dáme vesmíru najevo, co chceme a kam míříme, on nám už nějak pomůže, abychom cíle dosáhli. Všichni to známe. Potkáváme ve správný okamžik ty správné lidi, jsme ve správný čas na správném místě a pak už je to prostě slet událostí a člověk jen žasne, jak ho proud unáší tam, kde si přál dávno být. Ano, ano! Stalo se to i mně. Ve snaze dát běhání nějaký směr a cíl, jsem si začala o běhání číst. Ano, narazila jsem, jak zmiňuji v úvodu, na články typu běhej tak a tak, toto je dobrý čas, toto špatný a takto vypadá správný došlap. Bože! Já nemůžu běhat. Pomyslela jsem si a ozvaly se staré bolesti dětství. A jsi oplácaná a neumíš to a běháš moc pomalu. Ale uvnitř bylo jasné, že se drogy jménem Běh nechci vzdát. Ta upocená a olepená slast, když přiběhnu domů a jak všechny děsně miluji, i když v kuchyni za těch 30 minut bouchl granát. Prostě jsem to opravdu nechtěla vzdát. A tehdy jsem ho našla – Eda Kožušník, a jeho slogan: Prostě běž! To byla ta mantra, to bylo to, co jsem potřebovala slyšet. Jakápak věda. Prostě běž! A nebyla to náhoda, že zrovna začínal jeho běžecký kurz, s názvem: Rozběhni se z chůze za 28 dní. Šla jsem do toho. I když jsem už měla něco naběháno, podpora skupiny z kurzu, plán na každý den i mnoho rad, to bylo to, co jsem potřebovala, abych zahodila stará auvínka z dětství.

A tak běhám. Běhám jako ženská. Odměním se hezkým běžeckým hadříkem, dortíkem nebo kávou se smetanou. Kochám se přírodou a nesleduji neustále výkon (přenechám dravcům a mužům). Občas si obejmu strom, seberu naklíčený žalud nebo svalím do sněhu a koukám na modré nebe. A pak se zvednu a běžím dál. Už neřeším, zda se mi natřásá zadnice, zda mě někdo uvidí a něco si pomyslí. Prostě běžím a jsem překvapená, s jakou něžností a lehkostí se umí ženské tělo běhu přizpůsobit a jak rozkošnicky se u toho umí cítit. A ano, když jsem unavená a frustrovaná, umím se u běhu i vztekat, brečet, nadávat, a nebo běžet sama se sebou o závod. Prostě běhám jako ženská. A každé vyběhnutí má jiný motiv, podle toho, jakou mám zrovna náladu, podle toho, jaký byl den.

Proč bychom, proboha, nemohli běžet jen tak pro radost? Díky Edo! To jsem si odnesla z tvého kurzu a všem v okolí ho doporučuji jako něco, jak posunout svoje limity a poznat sám sebe.

Běh mi dal větší časovou svobodu, není třeba nikam jezdit, stačí mít běžecké boty a nějaký ten hadřík a můžete klidně využít čas, když vašemu dítěti vrtají zub.

Běh mi dal víc víry v sebe samu. Mám možnost pozorovat, jak málo stačí, aby rostla síla, vytrvalost a kondice.

Běh mi umožnil snadno a příjemně upustit páru v momentech, kdy by to jistojistě schytal někdo, kdo si to nezaslouží!

Běh mi dal pocítit sounáležitost s ostatními běžci a není nic hezčího, než nějakého potkat.

Běh mi umožňuje trávit v pohybu čas s dětmi. Často běží se mnou a i když u běhu nezavřou pusu, vím, že jsou šťastní a že je to něco, na co se jednou bude krásně vzpomínat.

Běhám, tedy jsem, hýbu se, tedy žiji. Zkuste to, nemáte co ztratit. Maximálně depresi, frustraci, nějaké to kilo tuku a určitě i pocit, že běh není pro Vás. https://www.prostebez.cz/edablog/kurz/

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Comments

  1. Venuše, děkuji moc za důvěru a pěkná slova. Ať Ti to běhá! Eda

  2. Jana says:

    ahoj, díky za slova… tak já to tedy zkusím 🙂 Jana 52 let

    1. venuse says:

      Zdravím Janičko, tak to mám radost! S chutí do toho…je to paráda!

  3. Soňa says:

    Ahoj, také jsem zjistila, jak je to úžasné, ale jsem v nesnázích. Mám plantarni fascii a nevím, jak se jí zbavit. Zničila mé běhání, které jsem si zamilovala, přesně jako vy. Les, pohoda běh…a ta skvělá nálada po každém proběhnutí!!! Není lepší terapie proti smutku, či nevlídnému stavu mysli !! Nevím jak to vrátit 🙁 Prosím o pomoc.
    PS. Krásně napsáno.., děkuji!

    1. venuse says:

      Dobrý den Soňo, to mne mrzí. To jsou nepříjemné potíže. Poradit asi neumím, snad povzbudit k rehabilitaci, trpělivosti a lásce ke svému, občas neposlušnému tělu. Zde jsem si k tomuto uložila tento odkaz: http://skyrunning.cz/2015/10/09/mate-problem-s-plantarni-fascii/ Třeba Vám bude nápomocen. Venuše

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *