Není pýcha jako pýcha

„Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“— Šalomoun

Tu pýchu, která kazí přátelství, rozbíjí vztahy a dělá z člověka někoho, s kým nikdo nechce trávit čas, tu všichni známe. Jen si vzpomeňme na poslední setkání s někým, kdo byl plný dojmu, že jediný jeho názor je ten správný, že jedině jeho zájmy jsou ty důležité a jeho pocity podstatné. Přezíravost a pohrdání takového člověka nám bere chuť s ním být a komunikovat. Pýcha je jednoznačně vlastnost, kterou nemáme rádi. O té však psát nechci.

Chtěla bych napsat pár vět o tom, že je jistý druh pýchy, která je zdravá. Tedy může být, vezmeme-li to za ten správný konec.

Kdy naposledy jsi byl sám na sebe pyšný. Víš, taková ta situace, kdy se poplácáš po rameni a uznáš, že se ti něco povedlo? Kdy máš sám ze sebe radost.

Já s tím mám dost problém. Jako máma čtyř dětí a z toho jednoho autisty se často potýkám s pocitem selhání. Peskuji sama sebe za to, co jsem nestihla, za emoce, které jsem dala nevhodně najevo ve chvíli, kdy jsem měla raději mlčet. Kdy jsem selhala ve výchově, co přehlédla. Zlobím se na sebe, když není domácnost v takovém stavu, jak bych si přála, za zapomenutý termín logopedie, za díru na ponožce, se kterou dítě jelo na kroužek, za slzavé údolí poté, co mi syn autista uteče od školy a já ho nejsem schopná najít a dostat do auta. Jsem schopná se zlobit sama na sebe a své tělo, že onemocnělo. Jak směšné a hloupé!

Dnes jsem ukládala své nejmenší dítě. Děvčátko, které je většinu času usměvavé a veselé a vnáší nám do života pocit, že nic není nemožné. Uložila jsem ji do kočárku a vydala se na krátkou procházku, než ji jízda v kočárku ukolébá a já ji mohu postavit poblíž řeky, kde ji nechávám spát. Jak jsem tak šla a profukoval jarní sluncem provoněný větřík, háčkovaná deka přehozená přes boudu kočárku se lehce třepotala větrem. Koukám na ni a říkám si: „taková krásná deka, háčkovala jsi ji po minutách, vždy, když byla chvilička času a ani jsi se za ni neocenila.“ Je to maličkost, já vím. Ale život se skládá hlavně z malých věcí a drobností. Ty velké jsou jen párkrát za život. Kdyby mi tuto deku darovala moje nejlepší kamarádka, byla bych nadšená, pochválila bych výběr barvy a ocenila, že i když toho má tolik, našla si čas na to, aby pro mě a moje dítě vlastníma rukama vytvořila dárek. To totiž není to samé, jako koupit deku v obchodě. Taková deka totiž hřeje hned 2x. A tu vděčnost bych jistě cítila pokaždé, když bych tu deku použila.

Proč (a to zejména my, ženy) spolu často jednáme jak s nepřítelem? Proč nejsme samy sobě nejlepší kamarádkou? Nejlepší kamarádka je pro mě člověk, kterému odpustím její slzy, vztek, špatná rozhodnutí i to, že se obléká někdy poněkud podivně. Nezlobím se na ni, když něco nestihne, ačkoli to slíbila, jsem s ní i v dobách, kdy nemá co dát. Jsem pyšná na její úspěchy, fandím jí v lásce i práci. Raduji se z věcí, které se jí podařily a dávám jí to najevo. Toto je model toho, co je dle mého zdravé poskytovat sama sobě. Ano, neumíme to. Cesta k sobě samé je ta nejtěžší. Je těžké vědět, kdo přesně jsem a co opravdu potřebuji. Čert ví proč, ale u těch druhých to umíme vnímat nějak přirozeněji a snadněji. Sami sebe přitom stavíme na jedno z posledních míst.

Co tím chci říct? Snad jen to, že se na sebe nemáš pořád zlobit, že máš být hrdá na své úspěchy, na to, co jsi už zvládla a přečkala, kolik dokážeš za den stihnout věcí. Na to, že jsi skvělá máma. Protože už jen udržet dítě zdravé, šťastné a milované je výkon hodný obdivu. Já vím, tobě to přijde možná málo a společnost nám také moc nepomáhá, když neustále prezentuje ženu jako dokonalou manželku, milenku, matku, podnikatelku a já nevím, co ještě, ale zkus se někdy na sebe podívat očima své nejlepší kamarádky. To je docela jiný pohled, že? Zkusme být tedy samy sobě nejlepší kamarádkou. Buďme na sebe občas zdravě pyšné.

Co pomáhá mně?

Občas mluvím sama se sebou. Ano, možná jsem blázen. Ale snažím se se sebou vnitřně rozmlouvat. Když se cítím na dně, ptám se sama sebe: „Co tě trápí? Co tě tak rozhodilo? Co by ti pomohlo?“ Někdy, než večer usnu, přemýšlím o uplynulém dni a snažím se najít 10 věcí, za které se mohu pochválit. A věřte, že je to pořád velká dřina. Protože sebekritické myšlení prostě převažuje.

Další skvělý způsob, jak najít sebe, je být chvíli sám. Ano, vím, že s dětmi je to skoro nemožné. Pro mě jsou tyto chvíle také hodně vzácné. Ale denně, když jdu uvozit nejmenší dítě, mám 20 minut, kdy jdu zdejší úžasnou přírodou a uklidním se, vnitřně znovu naberu směr a třeba si všimnu něčeho malého, co se povedlo, i když je to obyčejná háčkovaná deka.

Pokud jste věřící, je skvělou cestou, jak být na sebe zdravě pyšný, modlitba. Nemluvím o té, která je přečtená z modlitební knížky nebo naučená zpaměti. Mluvím o upřímné rozmluvě s někým, o kom jsem přesvědčená, že je laskavým přítelem, který chápe vše, co cítím.

Prostě, najdi si svůj způsob, přijď k sobě a obejmi sám sebe. Pochval se, buď hrdý na vše, co dokážeš, buď na sebe pyšný tak, jak to umí tvá nejlepší kamarádka.

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *