Patrik – příběh plný zvratů!

Maminka Kateřina, byla tak laskavá a sepsala pro mne níže uvedený příběh. Její slova ukazují, jak je život vrtkavý a kolik musí máma někdy obětovat. Je to příběh plný lásky i naděje a rozhodně stojí za přečtení!

Je to už 15let zpátky, kdy se mi narodil syn, během vánočních svátků za pět minut dvanáct dopoledne. Tehdy by mě ani trochu nenapadlo, jak těžký život, dar, nedar, v sobě bude mít. Vývoj probíhal v pořádku, mluvil, zdravil, zpíval si, byl veselý. A však kolem pátého roku, se začal chovat zvláštně, hyperaktivně, začal být více frustrovaný, plačtivý, těžko se jeho chování, dalo zvládnout. Začínal lehat na zem, přestal poslouchat, začal být hodně hyperaktivní a začal mít svoje stereotypy, nic moc se mu nelíbilo, a takhle to šlo dál. Odborníci mu časem stanovili diagnózu autismus. Bylo to tak těžký, přijmout chování syna, kdy i já kvůli tomu, začala být v koncích. Nevěděla jsem, jak v tu chvíli synovi pomoci, tak nám hodně pomáhali psychologové. Jelikož jsme začali mít problémy všude. Syn lehal venku na silnici, v obchodě vše shazoval, furt byl jen v pohybu, přemíra jeho energie, asi nevěděl, sám co s tím. Byla mu nasazena antidepresiva, která ho pomaličku, postupně zklidňovala. Byli jsme na vše úplně sami, všude jsem musela chodit se synem, neměli jsme blízko žádnou rodinu, syn má otce, ale ten se bohužel, moc nezajímá, a je to škoda, je to jeho syn, ale taky bohužel vím, že otec, by mu moc nic nedal, nemají spolu vztah. Ty začátky byli velmi těžké, já se potácela v úzkostech, měla jsem strach jestli to vše sami zvládneme, a samozřejmě, bez žádné blízké podpory, neměla jsem ani partnera, byli jsme se synem, úplně sami. Jednu dobrou kamarádku, která má podobný problémy. Problémy s bydlením, tehdy finanční, problémy se stížnostmi z okolí, potahovačky s policií, kdy syn lehce plácnul paní, nechtěla nic vysvětlit, slyšet. Z toho všeho jsem byla nervózní, a syn to cítil, ze mě, tak jsme oba byli na dně psychicky. Postupem času, kdy zřejmě, syn začal, přijímat sám sebe jaký je, a i léky začali více fungovat, se postupně začal zklidňovat. Odstěhovali jsme se do nájmu, kde nás lidé, neshazovali, nýbrž psychicky podpořili. A tak jsem se postupně, zklidnila i já. A jak roky ubíhal, syn najednou změnil na mnoho procent chování k lepšímu. Začal krásně poslouchat, přestal vzteky křičet, začal se více usmívat, ve škole si ho chválili, jak je hodný, a je takový více pozitivní autista. Syn Patrik nemluví, a asi proto, než přijal zřejmě sám sebe, měl takové chování. Je na plenkách, je inkontinentní bere hodně léků na nervy, ale pomohli mu, aby si neubližoval, potřebuje se vším pomoci, zavést do školy, neumí jít sám, pomoct obléci, pomoc vykoupat, vlastně ve všem, je na mě závislý. Ale jedno můžu říct, hodně jsem si uvědomila, kolik mě toho naučil v životě. A nikdy jsem neměla, tak pevnou rodinu, co drží, při sobě, v dobrým i zlým, jako se synem. Naučil mě být průbojnou v životě, nevzdávat nic, a mít v sobě více síly a odolnost, vůči všemu. A taky bych chtěla říct, ze tak upřímného a čistého člověka, myslím si, že autisté, jsou darem pro lidi. Autista, je člověk, který je upřímný, a čistý, a neumí hrát hry s jinými lidmi, buď se mu něco líbí, či nelíbí, a jsem ráda, ze zrovna Patrik, je mj syn. A neměnila, bych ho, přijala jsem, jaky je, a takového, ho mám ráda. Mít autistu doma, je dar, už jen proto, že máte vedle sebe člověka, který vás nikdy nezradí a bude vás mít rád vždy, v dobrým i zlým. A toho si hodně vážím na synovi. Pro mě je Patrik, čistá duše. Říká se, autista neumí obejmout, mít rád, zajímavé, můj syn, to dokáže, a většinou mu i před tím než jde spát, řeknu jak je důležitý, i když Patrik určitě sám ví, jak to má těžký v životě. Tak mu chci dát aspoň pocit, aby se nikdy necítil méněcenný. Protože si myslím, ze každý člověk, ať zdravý, či nemocný, by měl v životě cítit lásku, porozumění a nikdy nemít pocit, že je něco min. Ba naopak si myslím, že syn, kolikrát citové převyšuje, zdravé lidi, děti. A je krásný, jak se dokáže radovat ze všeho, i z maličkosti. Jsem moc ráda že jsem jeho maminkou, a hrdá na to, že mam doma člověka s čistou duši. A i když to je někdy těžké, je můj, má moji krev, a jsme rodina, a vždy budu při něm stát a ráda mu vždy pomůžu, do doby, než odejdu nahoru, ale to bude až za hodně dlouho, doufám a věřím. A taky nemluví, nepostará se o sebe, bude pořád odkázaný na pomoc, ale budu pořád s Patrikem. A taky jsem ráda za každou odlehčovací službu jednou za čas, kdy syn je i se svými vrstevníky a já si taky odpočinu. Přeji si totiž aby mel i kamarády, tak se snažím mu dopřát i víkend beze mě, jak to má jiný pubertální kluk. A nevadí mu společnost lidí, tak za to jsem ráda taky.

Toto je náš příběh!

💗
💗
💗
💗
Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *