Neztrať to, kým opravdu jsi

To si myslíte, jak budete ráno chvilku psát, ale to nejmenší houdě okamžitě a zcela neomylně registruje, že jsem si sedla a pokud mám dokonce i kávu, tím spíš je jisté, že mi vleze na klín a vytáhne mi prso z trička, protože takové mléko se hodí i ve dvou letech. A to v jakémkoli množství, jakkoli často, nejlépe, kdybych měla klokaní kapsu a mohlo se cucat stále. A tak kojím a snažím se napít toho kafe a nepobryndat si noťas, ani té malé hlavu. Jo, psaní musí počkat. Myšlenka s tím, co jsem napsat chtěla, je dávno pryč a z vedlejšího pokoje slyším řev mých ,,milých” chlapců, hádajících se, jaká pohádka se bude pouštět. Nakonec to mě trápí nejméně, protože to je jejich věc a ať se dohodnou, jak umí. Nejsem jejich soudce. Druhá dcera mi dlouhosáhle vypráví, jak jí na nohách spala naše kolie a jak to bylo nepohodlné.

Malá mi slézá z klína a běží pro cyklo helmu, tahá mě za ruku a křičí kolo, kolo. To nejde, peču koláč, nemůžu jít s tebou na kolo. Půjdeme odpoledne a všichni. Ok, pomyslí si zřejmě ona, když to nejde na kolo, dám si ještě trochu mléka a už se mi to dvouleté umanuté stvoření sápe zase na klín, odhazujíc helmu s jasným oznámením dluhý, dluhý, čímž myslí, že mám dát druhé prso, co předtím neměla. Zase si ucucávám bryndajíc kávu, teď už studenou, což opravdu nesnáším. Ale se 4 dětmi si zvykne člověk na ledasco, nakonec i na to studené kafe. Ale taky na věčně upatlané tričko, tuny prádla, nádobí na absenci ticha a pocit, že nikdy nic nemůžu dělat v klidu. Což není pocit, ale fakt, takže pokud budu chtít něco občas napsat, jediná možnost bude obětovat noc. A to mám poslední dobou pocit, že fakt nedám. Už tak jsou noci krátké, nejmenší se ještě v noci budí a kozy se dovolávají krmení už o páté ranní. Co s tím? Mám se vzdát a nemít žádné cíle? Žádné své projekty, nápady ani vize? Jenže co pak ze mě zůstane? Hodná holka od plotny? Unavený stín? 

Jeden z nejtěžších úkolů mateřství je neztratit sama sebe. Protože děti jednou odejdou a když během jejich výchovy ztratíte to, kým uvnitř jste, zůstane obrovské prázdno. 

Už jako malá holka jsem své starší sestře vyprávěla pohádky. Z patra a vymyšlené na koleni. Večer vždy žadonila, ať zase vyprávím o ,,hroudě”. Ano, o hroudě… byly to příběhy jedné hroudy hlíny. Později ve školních letech mě bavil sloh. Ač gramaticky jsem nevynikala, tedy spíše děsila, slohy paní učitelky posílaly do soutěží. Moje zlatá máma pořád říkávala, že budu spisovatelka nebo herečka. Nejsem ani jedno a asi nikdy nebudu. Ale je to odlesk toho, kdo uvnitř opravdu jsem. Miluji příběhy, miluji je psát a vymýšlet. A k té herečce? No třeba jsem uvnitř i herečka. Jako dítě jsem rodině dělala různá představení, převlékala se za různé osoby. Nejvzpomínanější byl můj bezdomovec, to byla dlouho rodinná legenda. 

No trochu jsem se zasekla u vzpomínek. Vlastně tím chci říct, že to, kým jsme byli v dětství, je to, nač velice pravděpodobně máme dar. Je to to, co nám bylo přirozeně dáno a co, pokud nebylo podporováno a zaléváno, často upadlo v zapomnění. A mateřství je dlouhý pracovní projekt vyžadující spoustu dobré manažerské práce. Vyžaduje houževnatost, přizpůsobivost, ochotu se učit. A také vyžaduje vytrvalost. Zkuste si pracovat 20let na něčem, v čem netušíte, jak to dopadne. Na něčem, co se potenciálně nemusí vůbec povést. Nevzdejte to ani v dobách propadů, potíží a krize. To je projekt výchovy dítěte. A v tom všem navíc neztraťte sebe a své sny. To, kým jste. Cítíte to? To není cesta pro slabochy, ubulence ani poseroutky. Vyžaduje to kus bojovnosti a odhodlání. 

Někdy mi lidi na to, co čtou u mě na blogu nebo na Facebooku, píší, jak jsem dobrá. Jak mě obdivují. A já si vždy pomyslím, jak je virtuální realita milosrdná. Neukazuje ty litry zoufalých slz a pocit selhání, když své dítě něco učíte roky a ono to vypadá, že to stále nepobralo. Ani neukáže ty nekonečné kruhy pod očima, protože jsem se už spoustu let nevyspala tak, jak bych potřebovala. Virtuální realita je zrádná a klamavá, protože i já jsem naprosto obyčejná ženská. Mám svá trápení. Někdy si nevěřím, nemám ráda svá macatá stehna a občas řvu na děti a pak brečím, že jsem to zase nezvládla. 

Ale, a za to se ráda mám a oceňuji, je to, že nevzdávám své sny. Vím, že chci psát a že můj čas ještě přijde. Jsem rozhodnutá přinášet oběti rodině a dětem, ale zároveň odmítám vzdát se všeho, co mě dělá tím, kým uvnitř jsem. 

A jaký sen nechcete ztratit vy? 

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *