Tréninkové dny 1-5/týden 1.

Úvod k mému deníku matky v běhu, najdete zde:
http://www.venusinsvet.cz/2019/08/02/jak-to-vsechno-zacalo/

Prvních pět dní s trenérem: 38km běhu, 2614kalorií, 122609 kroků, 101 vystoupaných “pater” v kopcích.

Den 1.

Tak dnes jsem začala trénovat na Rychlebské hory. V plánu je 6 pomalých km na tepovku max. 140. Zjišťuji, že běžet pomalu není žádná sranda. Zjišťuji, že škobrtám a tahám divně nohy. Usmívám se při myšlence, že mě tak pomalý běh vlastně rozčiluje. Ale připomínám si, že mám natrénovat především vytrvalost, nikoli rychlost. I když na to asi taky dojde. Zatím jsem plna očekávání a naivních stavů blaženosti, jak je to skvělé mít toho trenéra a nemuset řešit, kolik a jak běhat. Ale myslím, že brzy vystřízlivím a toho se trochu bojím.

Ale nakonec těch 6 km bylo úplně v pohodě a co víc, báječně jsem zmokla a to já mám ráda.

To se člověk usmívá, když neví co ho čeká…

Den 2

Druhý den podle rozepsaného tréninku od Romana. Celý den se ploužím. Bolí mě záda. Jsem celá ztuhlá a utahaná. Bojuji s pocitem, že ten závod na 26 km a přes hory byla blbost. Však se na sebe podívej, v jakém jsi stavu. Malé rostou zuby a v noci skoro nespí a já s ní.

Vybíhám až po 19. hodině. Tedy chci vyběhnout, ale zjišťuji, že mi nefungují sluchátka. Už tak mizerná morálka se zhoršuje, protože hudba je to, co mě vždycky zachrání. Chvíli sedím a dívám se do zahrady, pak sluchátka odložím na botník a jdu na to. Přece se nenechám odradit technikou. Proboha, měl Zátopek sluchátka? Ta představa barevných sluchátek na černobílých fotkách úžasného Zátopka mě donutí se usmát. Huso, řeknu směrem k sobě polohlasem… Z pokoje se ozve dcera s dotazem, o jaké huse mluvím, když máme jen slepice. 

A tak vybíhám s plánem dostat se zadem na ovál do sousední vesnice. Zadem proto, že dnes je v naší ulici fakt rušno. V každé z jindy prázdných chalup je několik rodin. Grilují a sedí venku na zahradách. Moje morálka velí nebýt viděna. Po celém únavném dni toužím po samotě, nakonec i to bezsluchátkové ticho je moc příjemné. Dobíhám na ovál a zjišťuji, že na něm stanuje nějaký koňský putovní tábor. Hmmm, ach jo… dnes bylo v plánu jen 5 pomalých kilometrů a 5×100 m rychlých rovinek. Kde mám kurňa odběhat ty rovinky, tady na horách se to rovinkami úplně nehemží. A morálku na publikum dnes vážně nemám. Běžím tedy dál a dál. Na rovinky zastavuji na 4. kilometru a jdu na to. Už vím, jaké to je běžet 3.20 na km. Já to zatím dokážu jen těch 100 metrů. Ale líbí se mi to. Při 4. běhu se řítím lesní cestou a zcela vyděsím starší paní, která se mě ptá, co se mi stalo, že tak letím. Omlouvám se jí a stručně vysvětluji, o co to tady jako jde. S odporem mávne rukou a jde dál. Domů běžím trochu jinou cestou, a tak místo 5 kilometrů dobíhám na 6 km. Mně to nevadí, ale nevím, zda nenarušuji daný plán. Ale snad ne. Cestou zpět má nálada rapidně stoupá. Usmívám se jako blázen po dávce serotoninu. A zase si musím říct, že běh je paráda. Že se člověk nesmí vzdávat a poslouchat kecy svojí hlavy, že něco nedá. Ať si myslíte, že to zvládnete nebo si myslíte, že to nezvládnete, v obou případech máte pravdu. Je to vaše pravda a ta utváří vaši realitu.

Cestou zpět jsem se stavila u sousedů, kde už řádily s kamarády moje děti, dostala víno a sýr s rajčaty a popovídala s Václavem, kterému je 83 let a je to stále úžasný chlap a společník. Čas bez sociálních sítí mi zatím svědčí. Umožňuje mi víc psát, víc si povídat s lidmi kolem. Víc být přítomná dětem i životu jako takovému. Ale na svou facebookovou skupinu běžců se moc těším. Jak jim to asi běhá?

Den 3

Dnes mám v rozpise pohodových 6 km. K běhu se dostávám po celém dni až kolem osmé večer. Vzduch tu už voní vlhce lesem a trávou. Tohle je něco, co mě pokaždé naprosto rozmělní a vždy si říkám, jak moc to tady miluji.

Ale, aby to nebylo jen sladké, musí se vždy něco semlet. Dnes si tu měli vyzvednout kozlíka na porážku, což vždycky těžce nesu, a to nemluvím o žalostném volání mámy kozy, když jí zmizí kůzle. Jenže, nejde si nechat všechna kůzlata, která se narodí. Už tak v těchto měsících bojujeme s nedostatkem pastvy, protože je hrozné sucho. A tak s mužem sedíme, pijeme kávu a čekáme na příjezd pánů katů. Nejmenší dvouleťačka si hraje. Je hezké se na ni dívat. Povídáme si a já si říkám, že jsou to přesně ty sladké chvíle, které si chci uložit a jednou na ně stará a nemožná vzpomínat. Jenže páni kati mají zpoždění, a tak odcházím pro kozy na pastvu a chystám se dojit. Když v tom rána a neskutečný pláč. Dojím dál a jen volám na muže, co se stalo. Neodpovídá a já slyším jen bouchnutí dveří. Vím, že to nebude jen tak…

Malá spadla z kamenné zídky rovnou na kameny pod ní. Uklidňuji se myšlenkou, že muž jako pediatr s mnohaletou nemocniční praxí umí odhadnout, zda je to průser, nebo ne. Vidím jeho nervozitu a je mi do pláče. Nekonečně dlouho malou kojím a chovám, dokud se neuklidní. Teď nás čeká 24 hodin pozorování a hlídání. Když po té době bude v pořádku, snad si můžeme oddychnout. Je 18 hodin a plačící kůzle si odvážejí páni kati. Nemám ten moment ráda… brečí máma koza, brečí kůzle. A věřte mi, kůzle brečí jako malé dítě. Malá se zdá dobrá, i když na hlavičce je pád vidět. Pouštíme písničky a manžel říká, ať klidně běžím, že budou poslouchat. Do kapsy na legínách si beru mobil, což obvykle nedělám a vybíhám. Většinu cesty bulím. Uvědomuji si, jak je život křehký a co je dnes, nemusí být zítra. Rty mi mimoděk šeptají tichou modlitbu. Prosím, ať je v pořádku. Jedna z věcí, která je pro mě těžká, je ten všudepřítomný strach o děti. Táto… rozumím už konečně tomu, co jsi prožíval ty. 

Běh je ale osvobozující a po pár km se cítím klidnější. Sbíhám na ovál, v jehož centru jsou spousty stanů a ubrečená si dám 5 koleček. Dnes je mi naprosto fuk, jestli se někdo dívá. Hudbu dávám hlasitěji a snažím se soustředit na každé nadechnutí. Běh se stává meditací.

Den 4

Dnes je v rozpise 8 km a 10x 100 m rychlých rovinek.

Dopoledne se snažím stihnout, co se dá a naivně doufám, že dnes vyběhnu třeba kolem 15. hodiny. Přesně v 15 hodin se hrabu z postele, kam jsem na hodinu padla naprosto mrtvá a usnula snad dříve, než jsem si hlavu položila. Zvoní telefon. Vidím, že volá 8letá dcera. Je s bratry na 2 dny mimo domov u svého biologického otce. Schválně to takto píši. Protože otec je pro ně můj manžel a ke svému otci vždy zoufale nechtějí. Napoprvé telefon nezvednu, zrovna se oblékám do běžeckého v naději, že si vyběhnu. Telefon hned zvoní znovu. Amálko, copak se děje? Na druhém konci drátu zoufalý pláč. Není schopná mluvit. Zavěsí a mně je jasné, že je zle. Volám zpět. Mami, Mates (náš autista) mě bije anténou a škrtí mě. Zvedne se mi úzkostí žaludek. Amálko, a kde je táta… nevíme, je někde pryč. Odpovídá ona a stále pláče. V povzdálí slyším, že Matýsek má svůj autistický záchvat. Vydává zvuky, ječí a něčím tříská. Amálko, jdi s Domískem ven a čekejte u cesty. Jedu pro sás. Manžel se nabídne, že tam dojede on. Jsem ráda, protože se celá třesu. Místo běhu se pouštím do gruntování kuchyně a mytí lednice. Chce se mi brečet. Zapaluji několik svíček. Vždycky mám pocit, že mi pomáhají. Že plaménky znamenají naději. Tu naději, kterou občas zcela ztrácím. Manžel se s dětmi vrací před sedmou hodinou domů. Nejmenší Andělka je už unavená, ale zvládly jsme spolu podojit, i nakrmit zvířata. Nejraději bych se na to dnes vykašlala. Morálka je na nule. Ale když to udělám, bude mi ještě hůř! 

Oblékám se a ve 20 hodin spolu se starší dcerou, která jede na kole, vyrážíme. Celý den střídavě pršelo a vzduch je vlahý a voňavý. Jsem ráda, že jsem to nevzdala.

Po 4 km si odběhávám 10x 100 m rovinek. Najít u nás poctivou 100metrovou rovinku na zpevněné cestě není jen tak. Nabízí se jen silnice, a to mě nebaví. Odběhávám si zadání podél trati. Dcera sedí a pozoruje mě. Je skvělá. Beru ji s sebou moc ráda. Zadnice mě bolí a pálí. Je to celkem fuška. S poslední stovkou, jak když otočíš kohoutek a neskutečný slejvák. Posílám malou napřed. Cestu zná. Jeď napřed, nečekej na mě… prší tak silně, že během několika minut jsem naprosto celá mokrá. Musím se tomu usmívat a myslet na to, jak je to v tom životě jako s tím počasím. Musíme stejně brát to, co zrovna je.

Dobíhám 4 km lijákem, mávám na čundráky zpívající u hospody pod slunečníkem a ukazuji jim palec nahoru, protože v tom dešti jsou prostě kouzelní. 

Úkol splněn, horká sprcha a porce tvarohu s ořechy a ovocem.

Den 5

Neděle ráno, na dnes volný výklus na 10 km. Regenerační běh celkem potřebuji, po včerejšku mě slušně bolí stehna a zadnice. Vstávám v 5 hodin ráno, dojím kozeny a odvádím je na pastvu. Všichni doma sladce spí. Venku je 12 stupňů a mlha. Vše už voní podzimem. Slušná nostalgie a pocit, že jsem si to léto ještě neužila. Zima tu přichází brzy a trvá jí dlouho, než skončí.

Vybíhám v 6 hodin ráno. Chci mít dnes splněno a být s rodinou, udělat nějakou práci, a hlavně si říkám, že si tělo víc odpočine, že když zvládnu běh hned ráno, budu mít na regeneraci skoro celé dva dny, protože pondělí mám volné. První 2 km běžím extra pomaličku. Nakonec platí, že mám běhat velice pomalu. Míjím starého pána, který mi říká, pomalu prdelko, pomalu… usmívám se a říkám si, no jo, to bude nějaký nastrčený agent, co mi to má připomenout. Nevím, kam běžím… prostě někam. Zabloudím do lesa a po neznámé lesní cestě stoupám do kopce a zase klesám dolů, a tak pořád dokola. Jak jinak, když žijete na horách. Vracím se utahaná a hladová, protože jsem posnídala jen hrst borůvek. Z ranního běhu si odnáším jeden poznatek. Mít reflexní žlutou větrovku a chtít čůrat neviděna někde v křoví u silnice, se vylučuje. Bunda plní svůj účel a auta vás zaručeně registrují. Sice jsem se červenala, až na zadnici, ale co. Přece si necvrnknu do gatí, že jo…

Běhu zdar a prostě běž!

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Comments

  1. Lucka says:

    Venuše, jsi naprosto úžasná a neskutečná žena s obrovským srdcem ♥️ fandím ti v tvém cíli 26 km 🙂 a ty to dáš a ještě s nadhledem a skvělou spisovatelkou glosou k tomu 😉

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *