Tréninkové dny 16-20/týden 4

Statistika tohoto týdne: 41km, 5551 kcal, 124679 kroků, 324 pater v kopcích

Tréninkový den 16

Je úterý a v rozpise je pouhých 6 km a 5x 100 m rovinek. Vážně si říkám, že to bude hračka a mám to hotové hned. Jenže to bych nesměla být v Jeseníkách, kde se dá běhat jen do kopce nebo z kopce. V lednici naší dovolenkové lednice došlo to nejdůležitější. Mléko… Bez mléka moje děti nežijí, bez mléka nechodí po kopcích, bez mléka tu upadá morálka. A bez mléka si můj muž se mnou nedá kávičku. Prostě bez mléka to nejde. Mléko se tak stává součástí mého běžeckého plánu. Náhoda tomu chtěla, že nejbližší a jediný obchod je tu vzdálený přesně 6 km v obci Sobotín. Bylo tedy jasné, kam poběžím. A protože čtyři děti vyžadují zábavu, domlouváme se, že za mnou přijedou a projdeme se obcí a poznáme zas nějaké to nové místečko z naší krásné české země. Vybíhám a vím, že musím běžet po červené s modrou a na odbočce někde v lese, pak jen po modré. První kilometr běžím z kopce, sbíhám k hlavní silnici a běžím do kopce k rozcestí, kde vbíhám do lesa. Stále stoupám a stoupám a říkám si, jak je to možné, vždyť přece na mapě to mělo být spíše klesání. Vše se láme na 3. kilometru a začínám pro změnu prudce klesat. Vesta je samý šutr a voda tu vymlela hluboké koryto, takže skáču jako zajíc ze strany na stranu, z břehu na břeh. Sběhy takových kopců musím trénovat. Přijde mi to náročnější než běh do kopce. Snažím se brzdit přes střed nohy, ale nakonec stejně brzdím přes paty, a to fakt není příjemné. Dobíhám do Sobotína. Na pár okamžiků se zastavuji na kopci nad Sobotínem a říkám si, jaká je to krása, lesy, lesy, lesy a v nich ztracená vesnička. Jak by pánbůh otiskl palec v krajině a usmyslel si, že tady by pár lidí bydlet  mohlo. Dost poezie a romantiky. Sbíhám prudkou louku dolů a sláva, objevuji cestu obcí, v níž je zázrak… ROVINKA. Překvapivě mě bolí nohy, běh v terénu a z prudkého kopce evidentně zapojuje jiné svaly. Na cestě se sebezapřením odběhávám 5x 100 m rovinek. Dostavuje se onen spokojený pocit. Ten, co zná každý, který se někdy překonal, aby dostál závazku. V místním obchůdku se odměňuji nanukem a lahví vody. Je slušné horko, a tak usedám na schody u kostela, kde je krásný stín. Upoutá mě mramorový pomník připomínající čarodějnické procesy. Stahuje se mi žaludek a dochází mi ,že sedím na místě,kde to tehdy začalo. Že sedím u kostela, kde žena tajně vyplivla hostii do připraveného šátku, aby ji dala své krávě, která nedojila. Věřila, že jí to pomůže. To byl spouštěč honu na čarodějnice. O život přišlo sto lidí. Sto nevinných lidí a zvláště těch, kteří měli majetek, který připadl inkvizitorům. Děsí mě to. Před časem mi moje kamarádka řekla, že jsem tak nějak jiná a že by mě tehdy nejspíš taky upálili. Možná je to tak a pokud existuje rodová paměť, jako že existuje, pak otisk zážitků těchto upálených žen je i v mnohých z nás. Také si vybavuji pokus, v němž jedna generace myší dostávala elektrošoky spojené s vpuštěním silné vůně do terária. Dalších 10 generací těchto myší reagovalo panikou na onu vůni. Zcela iracionálně, protože ony už nikdy nedostaly elektrošok. Pro mne je to vysvětlení toho, proč se třeba někdo bojí panicky vody, i když nic špatného on sám nezažil. Ale možná jeho předek zažil něco tragického s vodou spojeného a prostě zůstal genetický otisk. 

Volám domů, že čekám u kostela. Zatím ještě nejsou ani v autě, a tak si užívám ticho a klidné spočinutí. Vcházím na hřbitov a uvědomuji si, kolik mrtvých tu leží z 1. sv. války. A kolik dětí tu je z dob, kdy lékařská péče v podstatě nebyla dostupná. Ano, žijeme v mimořádné době. Štědré, pokojné a bezpečné… máme tak maximálně prd důvod na stížnosti. Rodina přijíždí, a tak nakupujeme v tom maličkém kouzelném obchůdku. Lidé jsou tu uzavření, podmračení a podezíraví. Nikdo mi neodpovídá na úsměv úsměvem a já si uvědomuji, že i tohle místo je poznamenáno tím, co se tu odehrálo. Jen paní prodavačky se usmívají a jsou moc milé. Ty by tu asi dříve taky upálili. Těžko se to popisuje, ale i manžel souhlasí, že jsou místní podmračení a neradi tu vidí cizáky. Později přijíždíme domů, proběhne polední relax a odpoledne si střihneme báječnou procházku v režii mého muže. Na vymýšlení tras je prostě nejlepší a já jdu vždycky ochotně tam, kam mi řekne. Prostě mu věřím. I když dnes to bylo s převýšením 500 m a tlačení kočáru s malou byla dřina. Ale borůvky na tisíci sto metrech nás odměňují a pivo a bašta v závěru také.

Tréninkový den 17

Dnešek byl docela dost akční na to, že máme tu dovolenou. Ale ony děti, když nemají akci, tak jsou celkem na zabití, takže to nakonec dopadlo nejlépe, jak mohlo. Na dnešek mám naplánováno 8 km, z nichž 4 km mám běžet rychleji o 45 s na km, než je můj běžný čas. Ráno vstávám a bolí mě stehna, po schodech se dolů sunu schůdek po schůdku. Každopádně první myšlenka je, že to rozchodím. A taky, že jo. Ráno je zamračené a chladné. Nic se nám nechce, ale při pohledu na děti honící se po domě je jasné, že musíme něco podniknout. A tak smečku natlačíme do auta a vyrážíme směr Šumperk, kde na nádraží stojí Legiovlak, připomínající Čs. legie. Překvapeně zjišťuji, že děti to opravdu zajímá. Také jsem překvapená, jak vypracovaný celý systém byl. Přesné jídelníčky pro vojáky s vypočítaným počtem bílkovin mě odrovnaly, stejně jako salonní a poštovní vozy. Vše mělo svůj řád. Kupuji dětem památeční náramky a párky v rohlíku. Nezbytnost pro štěstí permoníků. Cestou domů kupujeme nějaké to pečivo a nanuky a vracíme se zpět. Děti si pouštějí pohádku a já si lehám na dřevěnou lavici u jídelního stolu a okamžitě usínám. Kurňa, to je krize. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes prostě nepoběžím. Jenže vím jedno. Budu z toho večer mrzutá. Budu se zlobit sama na sebe, že jsem uhnula z cesty, kterou jsem si sama vybrala. A tak vstávám. Kojím malou a chystám kočárek. Plán je, že doběhnu do rybárny vzdálené 6 km a vezmu to přes obec sousedící, aby to dalo těch 8 km, co mám dnes zvládnout. Rodina vyrazí kratší cestou pěšky za mnou a sejdeme se na místě.  Vybíhám a už při prvních tónech ze sluchátek vím, že to bude nakonec fajn běh. Že si ho užiji. Snažím se nepřemýšlet o tom, co se mi snad nechce, nepřemýšlet, že něco pobolívá a nepřemýšlet o začátku školního roku. To je pro mě vždy těžké období. Protože všechny změny režimu jsou pro našeho autistu i pro nás peklo na zemi. Běžím a po 2 kilometrech dle zadání zrychluji. Divím se, ale jde to. V můj prospěch hraje mírně svažitý terén. Kloužu zvolna dolů a nohy mechanicky pracují. Na 5. km zjišťuji, že mám první 5 pod 30 min. Přesněji řečeno za 26.50. Ale je mi jasné, že toto nebude můj standard a pokud někdy ano, bude to chtít ještě hodně km. Přijde mi, že všechno si musím vybojovat, vydřít. Vlastně se mi vybavuje spousta vzpomínek a nikde v nich není stopa po snadné pohodlné cestě. A pokud jde o běh… nejsem atletický typ. Spíše naopak. Ale vždycky jsem v sobě měla vytrvalost. Když jsem byla malá, naši rodiče byli chudí. Na vlek na sjezdovce maminka neměla peníze. I tak jsem lyžovala. Jen jsem si kopec musela vždy vyjít. Když mě viděli kamarádi s batohem na zádech, jak mířím směrem k horám, pochybovali, že to dám. Prostě od pohledu se to nezdá, ale vytrvalost a odhodlání jsou i v běhu asi mým jediným plusem. Vše ostatní, každý pokrok je o dřině. Ale to nevadí. Nakonec většina laciných věcí nemá valnou hodnotu. Dobíhám do rybárny a dávám si pivo. Na to jsem myslela celou cestu. A říkala si, slovy Zátopka, že když přidám, budu rychleji v cíli a tam si už odpočinu. Sedím, upíjím pivo a pozoruji vyskakující pstruhy v sádce. Je to směs radosti i dojetí. Je to ta chvíle, kdy člověk cítí radost a zároveň cítí, že některých věcí se musel nenávratně vzdát. Věcí, které zůstávají jen vzpomínkou. Děti si na rybárně parádně zarybaří, domů si odvážíme 3 macky pstruhy na zítřejší oběd a pěšky se šineme 4 km do kopce. Byl to prostě krásný den… takových plných rodinných dnů je třeba si vážit a to i v případě, že večer zase prohrajete klání s manželem ve scrabble.




Tréninkový den 18

Dnes je v plánu 6 km volně a pohodově. Cítím se docela unavená, a tak jsem ráda, že mám jen těch 6 km. Dopoledne jdeme pouze na malou procházku, protože náš autista Maty je podrážděný. Začíná být agresivní a ubližuje sourozencům. Je mi jasné, že tenhle rozjíždějící vlak už nedokážu zastavit. Hned po obědě padne jasné rozhodnutí. Musíme někam odejít a utéct. Už je to tady zase. Už zase utíkáme před desetiletým klukem, protože víme, že naše přítomnost vše vyhrocuje. Schováváme elektroniku, schováváme sirky a doufáme, že tohle rozhodnutí není chyba. Jako pokaždé mnou cloumá nejistota. U takového dítěte nikdy nevíte, jak se zachová a co provede. Vybíhám a po domluvě s manželem máme sraz v Sobotíně a plán, že popojedeme o kousek dál a prohlédneme si okolní obce. Máme oba rádi tohle šmejdění po starých horských vesnicích, sledování rozvalin starých domů, mapování krajiny. Běží se mi hodně zle. Afekty Matyho mi berou hrozně moc sil. Je to rok od roku horší. Pomoc zvenčí nulová. Není, na koho se obrátit, je vám jasné, že tohle je past. Past, ze které uniknete jedině vlastní smrtí. Tahle lekce bude ještě dlouhá. Cítím, jak jsem ztuhlá, jak divoce mi buší srdce a jak těžko nabírám do plic vzduch. Ale běžím a slzy se hrnou jak malé horské potůčky. Hodinky vypínám přesně po 6 km. Nejsem schopná běžet dál, a tak další 1,5 km jenom jdu. Je tu krásná krajina plná prázdných domů. Dnes na takto drsných místech dokáže žít jen málo lidí. 

Po setkání s mužem se odměňuji čokoládovou rolkou, příšerná prasárna, ale tělo volá SOS a chce cukr. Má ho mít. Moc rozkoší už mu nezůstalo… však to tělo rychle spálí. 

Popojíždíme do obce Vikýřovice. Nacházíme zde další připomínku čarodějnických procesů v tomto kraji. V obci je mnoho starých rozvalin a zbytků domů. Krajina a místo mě natolik okouzlily, že se dívám na stránky realitek, zda tu není nějaký dům na prodej. Je to spíše zábava a odlehčení mysli než opravdová myšlenka na stěhování se. Ale život je nevyzpytatelný a já stále častěji cítím, jak mě to táhne hlouběji do hor, dál od davů, dál od lidí. Procházka neuvěřitelně poklidná. Chvíli si připadám, jako bych měla normální spokojenou rodinu. To, co autista Matyáš rozbíjí, najednou drží pohromadě. Pro srdce mámy je to něco hrozně bolestného. Milujete, ale cítíte, že když tu není, je to obrovská úleva. Je těžké při těchto emocích necítit vinu. Dáváme si palačinku a vydáváme se domů. Doma je relativně vše v pořádku, jen Maty se neuklidnil a jeho agrese naopak narostla. Běhá nahý po zahradě, plive na mě a nadává mi do sraček. I když tohle všechno znám, stejně si na to nikdy nedokáži zvyknout. To prostě nejde. Vždycky mě to zasáhne a vždycky mě to bolí. 

Celý večer se nese v duchu jeho nadávek, házení věcmi a obavami, aby neudělal něco ostatním dětem… večer nemohu usnout, stále poslouchám, zda už spí, nebo něco provádí… Nakonec je noc celkem klidná!

Tréninkový den 19 

Je sobota, den odjezdu z naší dovolené. Včera jsem měla den běhacího volna a naivně si myslela, že bude pohodový, opalovací a válecí. Ale stav Matyho se nelepší, ale naopak se hrotí. Včera nám tak utekl střešním oknem a nahý běhal po střeše, křičíc – jste sračky atd. Nakonec po střeše doklouzal až dolů a utekl nahý někam pryč. Ostatní děti už se bojí, já se třesu a manžel ztrácí schopnost a chuť se ovládat. Noc na dnešek byla peklo. Nespíme, Maty je stále někde venku. Nahý. Občas se do tmy ozve nějaký zvířecí skřek. Do bazénu nahází deky a kolem 3. hodiny ráno ho slyšíme brečet pod okny. Volám na něj, že může dovnitř, že je otevřeno. Znovu řev a nadávky, znovu útěk. Kolem 4. ráno proběhne s řevem po schodech do svého čtyřlůžkového pokoje, ve kterém je sám, protože u sebe nikoho nesnese. 

Ráno jsem strašně unavená. Poklízím a balím. Majitelé pronajatého domu přijíždějí. Naštěstí Maty nic nezničil. Loučím se s majiteli a říkám jim, že vyrážím dříve, že si jdu zaběhat a že s rodinou mám sraz v Hraběšicích. Dívají se na mě jako na blázna. Počkejte jako fakt v Hraběšicích? A víte, co vás čeká? No ano, vím, už jsem tam běžela. Čeká mě nekonečně dlouhý krpál. Ale Hraběšice jsou na trase, kterou projíždíme na cestě domů. Tak se to hodí. A také je tam sjezdovka, kde je v plánu zmrzka a pivo. Snažím se nepřemýšlet, jak moc se cítím vyždímaná, snažím se nepřemýšlet, že na dnešní plánované desítce je v plánu fartlek v kopcích. Zvládám to jen 2x na cca 120 m. V kopcích se trápím a musím dokonce 2x na chviličku zastavit a protáhnout si nohy. Myšlenky na krásný zadek mi tentokrát nepřinášejí tu správnou šťávu. Pod sjezdovku přibíhám splavená jak kráva rohatá. Můj laskavý manžel mi letí pro pivo, protože vypadám na smrt a pak už je to celkem slast. Až na vrhání kamenů naším autistou na zaparkovaná elektro kola. Naštěstí minul… za jeho vydatných nadávek ho nacpu do auta a vyrážíme k domovu. Řádění pokračuje i doma. Odnese to židle, kterou rozmlátí tak, že ji manžel hodí na ohniště. Hmm, důvod udělat oheň. Zamyká se v malé předsíňce, vyhází všechny boty z botníku, usadí se na ně a v pravidelných intervalech kope do dveří a nadává. Naštěstí máme druhý východ z domu, a tak ho tam prostě necháváme. Dávno víme, že jakákoli snaha o komunikaci posiluje jeho agresivní reakce. Zůstává tam celou noc. Odmítá prostor opustit a ve chvíli, kdy jsme na zahradě, si tam nanosí jídlo i peřiny. Další divná noc… Noc strachu, úzkosti a pocit, že nevím, jak dál…

Tréninkový den 20

Je neděle a v plánu je 12 km volně. Na neděle mi trenér plánuje dlouhé běhy. Zatím si je ještě úplně neužívám. Možná je to tím, že jsem po celém týdnu utahaná. Ale když chci za pár týdnů běžet 26 km, musím se zvednout a jít. Pořád si říkám, že jsem určitě udělala pokrok, i když já jsem k sobě často dost kritická, a tak se mi těžko hledá. Minimálně mám za ty 4 týdny 2 kg dole, ač jím jak mlýnice. 

Už čtvrtý den nás trápí náš autista a už 2 dny je zamčený v malé chodbičce, kde se sám uvěznil a vychází jen na lup jídla a na WC. Nebojujeme s ním. Dávno víme, že to nemá cenu. Potřeboval by svého dospělého, potřeboval by být jedináček. Pak by se jeho situace značně zlepšila. Ale sourozence má tři a nesnáší jejich přítomnost stále víc. Psychiatr nám přidal další nelichotivou diagnózu jako přidruženou k autismu a na rovinu nám řekl, že nemáme šanci to v budoucnu sami zvládnout. Moje mysl je zoufalá a srdce mi tepe jako o život i v momentech, kdy ležím v posteli. Nabízí se ústavní péče. I při psaní těchto slov se mi do očí tlačí slzy. To mám za nejzazší možnost. Maty má ale tatínka, který s námi není dobrých 5 let. Žije sám. Je to poněkud samorost, ale s Matym mají hezký vztah. Modlím se, aby o Matýska stál a jsem ochotná se vzdát našeho domu, aby v něm oni dva mohli nerušeně žít. Bojím se ale, že se můj bývalý muž z klidu vyrušovat nenechá. Můj manžel řekl včera moc hezkou věc. Řekl – je třeba nelpět na věcech, domech a zaměstnáních, je třeba lpět na životě a lidech. 

S touhle moudrou větou jsem vybíhala, domluvená s mužem, že za mnou přijedou a dáme si zmrzlinový pohár. Sraz přehrada Pastviny. A tak běžím a mám dobrý pocit z toho, že nezdolné krpály vybíhám celé, i když směšně pomalu. Před pár týdny jsem je nezvládla. Zároveň vnímám, jak obrovskou práci v běhu dělá hlava. Když je plná štěstí, mám lehké nohy, snadno se mi dýchá a necítím, jak mi mlátí srdce. Funguje to bohužel i opačně. Takže si dnešní běh úplně neužívám. Chce se mi brečet a zároveň cítím velkou naději, že to zvládneme a vyřešíme. 

Když máte dítě na vozíku, nebo ležící, nebo s retardací, je to vidět na první pohled. Lidé s vámi soucítí a nesoudí vás. Když máte dítě jako já, dočkáte se ,,chytrých” rad, soudů o kvalitě výchovy, soudů o správnosti diagnózy. Dočkáte se pohrdání, když dítě předvede svůj výstup někde mezi lidmi. Na první pohled nikdo netuší. Uzavřete se a trávíte čas co nejvíce mimo společnost. Všechno bych ustála, kdybych věděla, že to dítě je šťastné a najde si své místo na zemi. Vše bych ustála, kdybych věděla, že není nebezpečný ostatním dětem. Bohužel je stále nebezpečnější. Léky nepomáhají. Anebo jen mizivě. 

Díky běhu to tak nějak zvládám. Nutí mě to jít ven, vyběhnout a bolest duše přetlouct bolestí ve svalech. Dobíhám k přehradě a zjišťuji, že cesta byla dlouhá jen 10,71 km. Jindy bych běžela o kousek dál a pak se vrátila, abych splnila celou porci přidělených kilometrů. Dnes ale ne. Po mostě běží moje starší dcera s otevřenou náručí v tylové sukýnce. Ona je moje druhé já… jsme si tak podobné. Pohár je báječný a obě holky sladké jak ta šlehačka. Matýsek nejel, odmítl vyjít z chodby a nejstarší syn zůstal doma, že bude péct. A tak dnes, když píšu tyto řádky, snídám báječný makovec. Ano, přece jen děti dělají pokroky, přece jen je snaha, něčemu je naučit, někde hmatatelná.

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Comments

  1. Leona says:

    Opět šíleně dojemné až brečím. Drž se holka.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *