Tréninkový den 21-25/týden 5

Jak to všechno začalo najdete zde:
http://www.venusinsvet.cz/2019/08/02/jak-to-vsechno-zacalo/

Tréninkový den 21

Na dnes jen 6 km na pohodu. Jsem unavená a bolí mě bederní páteř. Před 8 lety jsem měla kuriózní úraz páteře. Nu, abyste se zasmáli, napíšu Vám o něm pár slov. Protože tento týden vůbec nebyl veselý a tohle je historka, kterou prostě nevymyslíš. 

To jsem tehdy rodila své druhé dítě a šlo to celkem hladce. Porod se blížil do finále a kdo někdy rodil, tak ví, že to už okolí moc nevnímáte a jste tak nějak uvnitř sebe samé. Jen Vy a to miminko. Ve většině porodnic je celkem chytrá porodní sesle, fungující na bázi hydrauliky. Bývá pravidlem, nemáte-li komplikace, že se na ni dostáváte až ve chvíli, kdy se dítě dere na svět. Personál mi pomáhá na tuto chytrou polohovací vymoženost a já vím, že teď už to bude jen pár kontrakcí a mám odmakáno. Někde v dáli slyším někoho, jak říká, ať už mě víc posadí. Z křesla se ozývají podivné zvuky. A pak ležíc na zádech padám ze 160 cm až na dlažbu. Zaječela jsem leknutím jak pravá rodící hysterka. U porodů jsem totiž většinou překvapivě tichá. Překvapivě proto, že to bolí tak jako nic na světě (to jen pro ty, kteří nevědí). A jak říkával můj první muž, šlo to hladce a ani to nebolelo, co? 

No každopádně padám na podlahu a přichází další kontrakce, na jedno zatlačení je malý venku. Lékařka u mě klečí na podlaze a sestra kajícně zmiňuje, že už to zlobí dlouho. Čímž na sebe přivolá hněv primáře, který ji okřikne, že to přece mělo být dávno servisováno. V následujících dnech je mi v porodnici věnována velká péče. Primář se mě opakovaně chodí ptát, zda mě něco nebolí. Patrně strach ze stížnosti a žaloby. A mě nic nebolí. Což se mění po návratu z porodnice. Brečím bolestí každou noc. Otočit se na posteli je hotové peklo. Rentgen ukázal prasklou obratlovou lištu v místech bederní páteře. Nedá se s tím nic dělat, prý ten úsek zkostnatí a život půjde dál. Mine rok, minou dva a bolest trvá. Mění se snad jen to, že jsem bolest přijala jako součást svého běžného života. Tento úraz a výrazná volnost meziobratlových vazů mi působí bolest dodnes. Teď, kdy běhám 40-50 km týdně, je páteř patrně přetížená, bedra bolí silně, ačkoli pohyb většinou poskytne úlevu. S tímto nastavením, že pohyb pomáhá, vybíhám na 6 km. Mám moc milou společnost a na ovále se mnou běhá moje nejmenší štístko Andělka. I muž sedí a pozoruje moje upocené a trochu unavené běhání. Rekordy nehrozí, jsem ráda, že jsem ráda. 

Každopádně bedra malinko povolila, za což jsem vděčná. Zbytek dne horečně přemýšlíme, jak vyřešit náročnou rodinnou situaci. Syn autista je poslední dny nad naše síly. 

Tréninkový den 22

Dnes je vypsáno více jak 9 km a požehnaně intervalů. Noc na dnešek hrozná, bedra v noci bolí jako čert. Den se podivně vleče. Cítím se vyhaslá. Já, která většinou mívám spoustu radostné mysli a naděje plné energie. Hledáme domy, zvažujeme změnu školy pro zdravé děti a potřebné zázemí na dny, kdy by chodili do jiné školy. Vysočina vyhrává na plné čáře. Mám tam skvělou ségru a všechno do sebe tak nějak zapadá. Jsem v šoku, jak rychle se kolo života točí. Jeden den je takový a už ten druhý může být o změnách, které Vás ani nenapadnou. Je kolem 16. hodiny a přijíždí soused a kamarád, půjčit si vozík za auto. Potřebuje sklidit seno pod střechu. Amálka a Maty berou kola a že mu nakládat pomohou. Louka je vzdálená ne víc než kilometr. Zajímavé, jak děti raději pomáhají kdekoli jinde než doma. Jezdí mu se senem pomáhat často, tak jsem vcelku klidná. Proč ne. Jeďte opatrně a pozor na auta, ještě volám, když mizí v zatáčce. No jo, trapná matka. Prostě si to neodpustím. Je za 5 minut 17 hodin. Slyším brzdit auto a štěkat psy. Hned mi to spojí… letím ven a kousek od domu leží na zemi moje dcera a hned vedle ní kolo s úplně pokřivenými řídítky. Ten úsek od domu k ní jsem 100% uběhla nejrychleji za život. Vypadá v pořádku. Řidič i jeho žena jsou evidentně slušní lidé. Děkuji jim, že jeli pomalu. Malou odnáším domů. Mám štěstí. Manžel jako pediatr ji prohlíží a konstatuje, že to bude dobré. Dáváme malé homeopatika a lehám si k ní. Je bílá jak stěna, hladím ji a říkám si, že už také nemusela být živá. Jak málo stačí, aby člověk přišel o to nejcennější. Po dvou hodinách krátce po 19. hodině vybíhám. Odhodlaná odběhat trénink, ale s ozývajícím se pocitem, že tohle není dobrý den, že bych snad raději měla být doma. Beru telefon, kdyby s malou něco bylo. Běžím a je mi úzko. Beru to směr ovál, kde odběhávám většinu intervalů, které mám v rozpise. Běžím po malé silnici, v uších sluchátka a oči plné slz. Nějak se to na mě valí. Moc nevnímám, a jen periferním viděním registruji pohyb vpravo na druhé straně silnice. Úplně ve mně hrkne. Souběžně se mnou, tedy krokem, protože běžím fakt volně, jede neobvyklý cyklista. Naprosto černý černoch. Nikdy jsem ho tu neviděla, mírně se šeří a kolem jen les. Kouká na mě a já se snažím tvářit, že je mi to jedno. Pak vidím, že něco říká. Nevím co, mám sluchátka a puls mi stoupá. Vlna strachu vítězí nad racionalitou. Zastavuji a on se pomalu vzdaluje a pořád se otáčí. Když zmizí v zatáčce, otáčím se a běžím jak šílená zpět k prvním domům. Otáčím se ve strachu, zda se nežene za mnou. Je jasné, že dnes neodtrénuji. Tohle je prostě bez šance. Dávám 5 km a vyčerpaná usedám na lavičku u našeho domu. Volám své sestře, zda by Amálka mohla rok chodit do školy u nich, abych ji uchránila před synem autistou, který jí často ubližuje. Je skvělý pocit, mít hodné sourozence. Mluvíme spolu hodinu, všude už padla tma. Její postoj, že by to mělo jít, mne uklidňuje. 

Tréninkový den 23

Dnes 8 km volně. Sláva, dnes to vypadá na moji oblíbenou osmičkovou trasu. Stále mám ale v hlavě zážitek s černým mužem a tato trasa je z části opuštěnými místy, třeba kolem polorozbořeného mlýna, lesem, podél železnice, kde nikdo nežije. Je jasné, že strach stále vyhrává. Den je vleklý, stále mi chybí k čemukoli motivace. Zvládám natrhat Aroni a udělat marmeládu. Máme ji rádi, přidávám do ní jablka a šťávu z odšťavněných hroznů. Nálada je trochu lepší, prostě se znám. Potřebuji pocit, že se alespoň něco daří. Takže bezva! Marmoše se povedly. Přidala jsem trochu skořice a tuším, že mě čeká další várka. Amálka dělá palačinky a dvě skleničky jsou obratem pryč. 

Uspávám malou, blíží se poledne. Nevím, co to bylo za úlet, ale říkám si, že raději poběžím hned, než zase čekat do večera. Je pekelné horko, a navíc jsem ukecala manžela, ať se mnou jede na kole. Chudák v tom vedru… Slunce pálí, a tak si na hlavě umotávám parodii na drdol a trpělivě běžím. Bedra stále zlobí. Na 7. a 8. km už bolí výrazně. Několikrát zastavuji a protahuji se. Jsem divně ztuhlá a je více než jasné, že mě ovládá strach a úzkost. Část bolestí je prostě psychika. Dobíhám celkem spokojená, že jsem se na to nevykašlala. Svlékám totálně nacucané oblečení a dávám osvěžující sprchu. Odpoledne nakládám feferonky ze zahrádky do olivového oleje a znovu usedám k hledání nemovitostí na Vysočině. Zaplavuje mě pocit, že trénovat na závod v horách, v délce 26 km, byla hrozná hloupost. Že to nikdy nemohu zvládnout. Zlobím se sama na sebe, že jsem byla tak pyšná a myslela si, že to mohu dokázat.

Tréninkový den 24

Nad ránem se budím bolestí. Dnes 10 km s výživným tréninkem. Bolest je už tak silná, že od rána tuším, že to nezvládnu. Potřebuji odpočinout anebo alespoň dočasně pozměnit druh pohybu. Ráno odjíždí Matyáš ke svému tátovi. Sice jen na jeden den, ale atmosféra doma se okamžitě uklidňuje. Najednou se nikdo nebojí pohybovat domem. Dopoledne se zase snažím zpracovat něco z políčka, a tak se vrhám na olejnaté dýně, které si pěstuji pro dýňová semínka. Je to trochu pakárna všechna semínka vykutat a očistit od vláken dýně. Ale zase pak později máte hezký pocit, že to, co chroupete, je vaše a ze sluncem prozářeného políčka. Peču lososa a z půlky dýně dělám něco jako ,,bramborovou” kaši. Všude nepořádek, když vtom se objevil kominík. No jo, vždyť já na toho kluka umouněného úplně zapomněla. Promete komíny a podlahy jsou rázem pokryté jemnou vrstvou černého popílku. Je co dělat a co uklízet. Vím, že běh nezvládnu. Bolí mě i chodit. Máme doma ale veslovací trenažér. Ten mi vždy se zády pomohl. Většinou na něm mohu cvičit, i když záda bolí. A protože vzdát to úplně nechci, říkám si, že to prostě zkusím a alespoň chvilku budu veslovat. Nakonec zvládám 10 km na střední zátěži a prokládám to i intervaly. Záda mě při veslování nebolí a co víc, nebolí mě ani po něm. Pak prkno a trochu protažení. Mám radost. Není to sice dle zadání, ale nezvedala jsem se a z toho mám radost. Pak si ještě odbíhám s nahatou Andělkou poslední srpnový kilometr. Za léto je to 300 krásných kilometrů. Mohu se tedy zlobit na svá záda, že stávkují. Nemohu! Naopak jsem jim vděčná, že se ozvala až teď. Kdo by si před rokem pomyslel, že za 2 měsíce uběhnu 300 km. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Volá otec Matyho, že měl Maty úraz a sedí na šití. Nechci věřit vlastním uším. Tak zase něco? Nakonec jen 4 stehy a 3 dny nařízeného klidu.

Tréninkový den 25

Je neděle a mám běžet 15 km. Záda sice po veslování trochu povolila, ale od rána si říkám, že dnes to bude o veslování opět. Že běžet 15 km nezvládnu, bojím se, že když to zkusím, záda přestanou fungovat úplně. Párkrát jsem to už zažila. Ovšem 15 km na veslu jsem taky nikdy nejela. Ona je to celkem makačka a včera na 10. kilometru už mě slušně bolely ruce. No nic, prostě to zkusím. Ráno vyrážím s dětmi do lesa. Nazobat se ostružin, najít ještě pár hub k sušení. Bramboračka v zimě má své neopakovatelné kouzlo. Děti se spontánně pouštějí do stavby domečků a já v tichosti a pohroužená sama do sebe bloumám lesem. Plátěná taška se rychle plní a za zhruba hodinku už nemám houby kam dávat. Děti na mě volají a hulákají, zda jsem na ně nezapomněla. Usmívám se… copak na ně jde zapomenout? Fotím domečky a vybavuje se mi dětství. Táta s námi rád a často jezdil do lesa, a to i přesto, že jsem holka z Prahy a les za barákem nebyl. A těch domečků. Vždycky říkával: dýchej zhluboka, ať si vypereš plíce. Milovaný táta. A když jsme přijeli domů, všude už to vonělo máminým pečením. Je to tak dávno… a teď mám sama děti a vím, jak těžké je je vychovat. Vychovat ke slušnosti, lásce k lidem i přírodě. Pár jednoduchých pravd, a přesto na nich stojí absolutně všechno. 

Usedám na veslovací sedátko. 15 km je minimálně stejná výzva, jako je běžet. Zátěž nastavuji střední, pouštím hudbu, zavírám oči. Pohyb je úleva pro duši, i když tělo dostává zabrat. Veslování je úžasné v tom, že posiluje mnoho svalových skupin najednou. Mimo jiné i svalstvo zad. To potřebuji moc. Myslím na to, že dnes musím napsat hlášení trenérovi. Tento týden na mě pyšný nebude. Ze 48 kilometrů běhu pouhých 20 kilometrů běhu. Je mi líto, tento týden to nešlo. Nebo co budu psát? Asi něco takového a budu u toho doufat, že mi na týden následující ubere trochu nálože, protože tam už je toho ještě víc. Jsem stará a vyšeptalá. Co by ode mne mohl chtít. Cítím se demotivovaná, ale vzdát bez boje se nechci. To už bych zcela popřela to, kým jsem. 11-15 km, je to už dřina. Ale dávám to. Sláva! Ještě protáhnout a prkno, ať mi ten střed těla trochu sílí. Těším se, že od září zase začnu chodit na TRX.

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *