Tréninkový den 26-30/týden 6

Tréninkový den 26

3 km, ABC, 3×100 m rovinky, kopce: 3×100 m (mezikus 150 m), 3×200 m (mezikusu 250 m), 3×150 m (mezikus 200 m), 2 km výklus…..


Tak tohle je zadání pro dnešní den. A protože jsem minulý týden skučela, že mě bolí bedra a že je to příliš mnoho jednostranného pohybu, dovolil mi trenér 2x týdně veslování. Výrazně se mi ulevilo přidáním jiného druhu pohybu a cítím se mnohem lépe. Nu a protože jsem si vědoma všech ústupků, musím se teď snažit ty ostatní tréninkové dny zvládat poctivě a dát do nich všechno. Paradoxně se ulevilo i psychice s možností vyplnit tréninkové dny alternativním pohybem.
Dnešek byl moc hezký den. Jsem sice trochu unavená, ale to je stav, který pociťuji posledních 12 let, už od doby, co jsem se stala matkou. Nic neobvyklého a divného. Ráno probíhá klasicky jako ve školních dnech. Dostat všechny z postelí a dopravit do školy. Vracím se domů kolem 8.30 s nejmenším dítětem a začíná takový ten kolotoč. Prádlo, úklid, platby účtů, třídění oblečení na školní a domácí – to vám je hadrárna při 4 dětech. Kolem poledne se chystám dát spát malou. Zbývá necelá hodina, než pojedu vyzvednout mladší děti. Přijíždí pošta a předává mi poměrně těžký balíček… Andělka moc ráda rozbaluje balíčky, a tak jí nepatrně pomáhám ho otevřít. Stejně bude obsah pro ni, pomyslím si, když vidím jméno na zpětné adrese. Stojím s otevřenou pusou, když zjistím, že většina v balíčku je pro mě. Před několika týdny jsem na svůj facebookový profil napsala prosbu, že bych chtěla sehnat dceři gumovou retro panenku. Takovou, co jsem si s ní hrávala já. A dnes přišel balíček od ženy, kterou osobně vlastně neznám. Od ženy, kterou znám jen ze skupiny báječných lidí. Ze skupiny běžců, ve které se na fb pohybuji. A nepřišla jen panenka, přišly panenky 2 a k nim celá sada masážních gelů. Usedám na postel a jsem dojatá laskavostí a štědrostí skoro cizího člověka. Andělka mazlí panenky a odmítá je vydat z ruky. Místo spánku běží ke svému bazénku na zahradě a nutně musí panenky vykoupat a pak povozit v kočárku. Díky Marcelko za připomínku, že šířit laskavost má smysl. Rozzářila jsi mi den a já doufám, že ho jednou dokáži rozzářit tobě!
Odpoledne přijíždí manžel z práce a Andělka ho bere za ruku se slovy… táto, ťapy, ťapy… spolu, pojď a táhne ho ke dveřím. Starší děti chtějí nutně do lesa okouknout domečky, které stavěly minulý týden. Andělka chce k řece a do toho se ohlásil elektrikář, že dorazí do hodiny. Tak nevím, co a s kým a kam vyrazit. Na běh to zatím nevypadá. Nakonec manžel jde ťapat s malou kolem domu a čeká na elektrikáře, já běžím a děti vyrážejí stejným směrem jako já, ale do lesa na domečky. Slibuji, že za nimi přiběhnu hned, jak si odběhám trénink. Dnes se trápím. Mám pocit, že mi to nejde, že běhám pomalu, že jsem se nikam neposunula. Začínám běhat kopce, na jehož vrcholku si hrají dva malí kluci. Evidentně bráškové – dvojčata. Jeden na mě… ahoj, ploč tu běháš? No trénuju, víš, abych dokázala běhat i do kopce… on na to do kopše je to džina, ale z kopše běháš lichle. Musím se smát… pěkně mě hoši odhadli, pěkně. S těmito fanoušky na vrcholu kopce a jejich komentáři mě to baví. Posledních pár výběhů je to celkem makačka, ale mám to. Volám manželovi, jak to jde a on mi říká, že naložil malou do auta a jedou za námi. Jak na zavolanou. Z oválu už se vezu autem až pod les, kde děti udržují své lesní domečky. Děti už stojí u cesty pod lesem a značně mi hubují, kde jako jsem tak dlouho. Další důkaz, že běhám pomalu. Jdeme se projít k prameni a dát si pár doušků osvěžující vody. Miluji tohle místo. Je 19.30 a chladno. Jedeme domů a letos poprvé topíme. Už to zase začíná. 7-8 měsíců topné sezony je tady prostě normální režim. Poprvé se mažu emulzemi od Marcelky. Fungují, úleva přichází skoro okamžitě!



Tréninkový den 27
Dnes mám dle svého přání vypsané veslování. Na něm je bezvadné, že se neváže na počasí ani světlo. Veslovat jsem schopná jít klidně v 10 hodin večer, když všichni spí, a tak jsem od rána celkem klidná. Prostě vím, že to tam nějak nacpu. Nejstarší dítě dnes odjíždí na adaptační tábor s novou školou, a tak budu mít vlastně pohodu. Pokaždé, když mám na starost méně dětí, mám najednou mnohem víc času. Ráno vezu syna ke škole s batohem a jsem lehce dojatá. Je už vysoký a v obličeji se objevují první známky dospívání. Poděs, pohrkanec, ale kluk s dobrým srdcem. Kluk, kterého když se nový spolužák zeptal, zda jsme bohatí, odpověděl, že jsme, protože máme všechno, co potřebujeme. To není bohatství, odpověděl jeho spolužák a on mu odvětil, že si myslí, že je. A tím mě dostal a překvapil, protože to tak cítím také. Máme kde bydlet, co jíst, máme co na sebe a vozíme se autem… to není samozřejmost. Jsme bohatí a on má pravdu.
Odpoledne jde kolem nás soused, se kterým občas běhám. Hodný kluk, kterému rádi pomůžeme my a on pomůže zase nám. Chvíli si povídáme a já mu ukazuji veslovací trenažer. Zkouší si ho a po 15 minutách slézá vyřízený. Musím se smát, jak u toho heká. Ano, pohyb je to nezvyklý. Zvu ho na kávu, manžel už je doma a přivezl dortíky z primářského sboru. Hmmm, sladkému těžko odolávám a co víc trénuji, chutná mi dvojnásob. Dělám všem kávu a soused říká dětem, že dnes trénují fotbal na místním hřišti. Děti se toho hned chytí, a tak vyráží s ním. Je 18 hodin, a tak jim nakazuji, že do 20. hodiny mají být doma. Na kolech nemají světla, a tak chci, aby byly za světla doma a nemusely jezdit tmou. S manželem hledáme ubytování na říjnový pobyt na Helu. Ceny jsou v říjnu už lidové a nějaký ten výlet nás hodně láká. V 19.30 hodin odcházím veslovat. Andělka si spokojeně maluje u stolečku, který jí vyrobil její autistický bráška. Jsou dny, kdy je fakt anděl. Vím, že dnes budu veslovat jen pár km, abych si porovnala záda a trochu je posílila. Splněno mám za 25 minut. Takhle rychle bych 5 km chtěla běhat. No to je asi mimo realitu. Děti se zasekly na hřišti, a tak pro ně manžel vyráží. Potká je už na cestě zpět. Od souseda se dozvídám, že bavily celou partu chlapů a že si prima zakopaly. Tohle je na vesnici moc hezké. Většinou se o ně v těchto momentech nijak extrémně nebojím. Myslím, že ve městě bych se bála o hodně víc. Večer mi dcera dělá masáž emulzemi od Marcelky. Nejlepší masérka, co znám, malé laskavé ručičky, co hojí samy o sobě.



Den volna
Dnes mám mít den volna. O těch obvykle nepíšu. Snad jen dnes bych ho zmínila, protože jsme se včera spontánně domluvily se sousedkou, že vyběhneme na pohodových 8 km pomaloučkým tempem a prostě si pokecáme. Sraz máme v 17 hodin a zde musím moc poděkovat mému muži, že je tak laskavý a moje útěky bez řečí toleruje a stará se v té době úžasně o děti. Vybíháme přesně na čas a je to nakonec báječných 9 km údolím, lesem, kolem řeky… prostě moje oblíbená trasa a já jsem v úžasu, jaký pokrok Léňa udělala, protože to zvládá bez přestávky a úplně na pohodu. Jede s námi Amálka a je milým a tichým doprovodem. Domlouváme se, že to nebude náš poslední běh, a rády bychom si takto jednou týdně vyběhly. Tak uvidíme, jak dopadnou naše předsevzetí. Jsem ráda, že den volna byl využit k regeneračnímu pohybu, který byl i balzámem pro duši. Prostě ženská s ženskou si občas potřebuje popovídat.



Tréninkový den 28
Dnes 3 km, ABC, 3×100 m rovinky, 2x4x200 m rovinky, 2 km výklus
Od rána je jasné, že nemám šanci, pokud nepoběžím s kočárkem dopoledne. Dnes musím dojet na nádraží pro syna, co se vrací z adaptačního tábora, také musím zpracovat část úrody a dojet na velký nákup, což nesnáším, ale co nadělám. Také papírnictví a nákup chybějících pomůcek do školy mě nemine. Malá se naštěstí budí už před šestou ranní, což zvyšuje moje šance, že skutečně usne v kočárku a budu ji moci na oválu odstavit k řece. Protože představa, jak běhám rychlé rovinky s kočárem, mě trochu děsí. Ráno si vzpomenu na souseda fotbalistu a píšu mu zprávu, zda si nechce jít zaběhat. Kurňa, mám nějak společenský týden nebo co. Souhlasí, a tak v 10.15 kojím malou a ukládám ji do kočárku. Počasí je příjemně chladné, myslím, že se poběží hezky. První 4 km s kočárem a pak sláva, malá usíná a já mám volné ruce pro běh. To mi hodně vadí, že nemůžu hýbat rukama, když běžím s kočárkem. Dáváme běžeckou abecedu a pouštíme se do rovinek. Libora to evidentně baví a mě to také baví víc, než když si všechno musím odřít sama. Trénink utekl jako nic a s dobrým pocitem. Obecně si uvědomuji, že na sebe nesmím tolik tlačit. Je to potom další stres, kterého je i tak až až. Malá prospí i cestu domů. Mám 45 minut, a tak do sebe hodím rozpečený hermelín a grilované papriky a vyrážím pro mladší děti. Po návratu poklidím koupelnu, pověsím prádlo a jedu pro syna na nádraží. Vypadá unaveně, ale spokojeně. Je hezké mít ho zase doma. Ach, ty mámy… však byl pryč jen 3 dny. Dělám dušenou mrkev z 1,5 kg mrkve, tu tady všichni milují a o 17. hodině vyrážím na nákup. Na těchto akcích je bezvadné jen jedno. Většinou jedu sama a mohu si v autě pouštět muziku nahlas a zpívat a vůbec tak nějak relaxovat. Nákup sfouknu celkem s lehkostí. Objevuji nám novou hru… hodíte devět kostek s různými obrázky. Z devíti obrázků pak musíte složit příběh, který řeknete u hry ostatním. Neodolám a hra končí v košíku. Máme rádi stolní hry.
Cestou domů brečím, nevím ani proč, ale jsem poslední dobou snadno dojatá. Neumím to pojmenovat, ale je to směs emocí a tyhle osamělé chvíle většinou uvolní slzám stavidla. Dávno to neanalyzuji a nezkoumám. Prostě to jen přijmu, a nakonec i to jsou krásné momenty, které většinou přinášejí smíření a úlevu.
Doma se jako obvykle děti vrhají na nákup, jak by měsíc nejedli, ale má to pozitivní efekt. Nákup v nadšení vynosí z auta a já se s ním už nemusím tahat.
Venku se udělalo chladno, ale stále ještě uléháme do venkovní postele pod pergolou. Pořídila jsem nám na celou plochu lůžka vyhřívanou podložku a teď přišel její čas. Myslím, že nám letos značně prodlouží dny, kdy můžeme spát venku. V jednu ráno se k nám přidává i Andělka. Malé heboučké tělíčko v chlupatém overálku, toužící po mámě a mlíčku. Tohle období brzy skončí. Užívám si každou minutu.



Tréninkový den 29
Dnes znovu vesluji. Manžel tento víkend slouží, a tak zůstávám s dětmi sama. Venku leje. Podzim se hlásí o slovo s neodbytností a já se vnitřně připravuji na nedostatek slunce. Vstávám brzy s manželem. Nemusela bych, ale ráda s ním snídám a piji ranní kávu. I když většinou pouze mlčíme a v tichosti upíjíme kávu, stejně si pro tu chvilku ráda přivstanu. Nikdy nevíme, kolik takových snídaní ještě prožijeme. Nemohu si pomoct, ale vnímám to jako vzácnost.
Děti si ráno pouštějí pohádky. Takové to sobotní ráno, kdy si po dnech školních chtějí dáchnout. Toleruji to… ale nebojte se, miláčkové moji. Stejně Vám na dnes maminka zase přidělí nějakou práci. Pořád doufám, že když budou vedeni k práci, nějaké pozitivní výsledky to jednou přinese. Pokroky jsou malé, ale jistě jsou. Často už jejich práce je opravdovou pomocí a umí ji odvést kvalitně. To mi vždycky udělá radost. Ale stejně je výchova nejistý projekt a jeden nikdy neví, zda se to povede. Už dávno nesoudím rodiče, kterým se to nepovedlo. Už sama vím, jak nesnadná cesta to je a jak moc vlivů na dítě působí.
Dnes si dávám jen 6 km na veslu, a nikam nespěchám, pěkně záběr za záběrem, protože zítra mě čeká dlouhý běh, na který se vlastně docela těším. Snad bude z nebes padat méně vody než dnes, protože po hodině a půl běhu v dešti bych byla asi úplně na kost.

TRéninkový den 30

V noci na dnešek to bylo peklo. Zase velká bolest zad. Přes den je celkem klid, ale noci jsou pak hrozné. Bedra bolí tak, že se nemohu na posteli ani otočit, marně hledám úlevovou pozici. Žádná poloha těla nepomáhá. Nakonec s velkým úsilím vstávám a belhám se bolestně pro ibalgin. Usínám po 3. hodině ranní. Ubrečená a unavená se budím o 6.30. Je mi tak nějak hrozně po duši. Opravdu mohu mít Bechtěreva? Opravdu mám přestat běhat? Ale to nedokážu. Já to prostě miluji. Vůbec nevím, čím bych si životní stres bez běhu filtrovala. Kde jinde se budu cítit svobodná a šťastná i ve chvílích, kdy se mi všechno sype pod rukama? Teď ráno to vypadá, že jsem ráda, že chodím. Nemám ve zvyku fňukat, ale spíše hledat cesty. Závod v horách je za 4 týdny. Zatím ho nevzdávám, zatím stále ze srdce toužím jet a běžet. Ale když přijde tahle bolest, úplně mě zastaví. Bolí to tak, že zvládám jen malé krůčky. Během dne se to lepší a teď, když píšu o zádech, se již mohu normálně pohybovat. Potíže s páteří mám dlouhé roky. Před 20 lety mi jedna neuroložka předpověděla vozík a invaliditu. To jsem si nikdy nepřipouštěla. Jen teď na mne ta vzpomínka občas vyskočí a já si říkám, že by už? Tolik jsem si zamilovala běh, že mi puká srdce žalem nad myšlenkou, že ledva jsem to začala milovat, mám o to přijít? Běh není úplně sport pro mě. Věděla jsem to vždycky. Ale ještě před 14 dny to šlo. Teď mi tělo staví neustále stopku do cesty. Větší část noci jsem přemýšlela, jaký jiný sport bych mohla dělat. Pohyb se stal drogou a pohyb venku za každého počasí něčím, co mě zachraňuje ve dnech naprosté marnosti. A tak, čekajíc na termín magnetické rezonance páteře, se snažím myslet pozitivně. A zatím nevzdávám ani 26 km v horách. Ta hrana, kdy jde o hazard a kdy jen o tvrdohlavost a vzdor před nepřízní osudu, je tenká. Najednou na mě doléhá pocit, že se nedaří nic… takové to… tolik bych chtěla, tolik se snažím, ale přesto se to nedaří… Ano, já vím, měla bych si dávat menší cíle… jeden se přece jen povedl. Letní výzva pro Pavlíka… dotáhla jsem ji a uběhla za léto 300 km. Musím si to připomínat. Nejsem zase takové budižkničemu. Říkám si, zda toto všechno psát veřejně na blog. Ale asi ano. Život přece není jen o úsměvu a už vůbec není pouze o výhrách. Je i o zklamání, pádech a nových pokusech. Nevzdáme-li se, je cesta cílem a na té cestě dost možná zažijeme mnoho dobrodružství. Rozhodně víc než mezi gaučem a blikotajícím světlem lednice. Takže Venuše, hlavu vzhůru… sportů pro chrobáky je stále ještě dost a těch sportovců na vozíku…

Dnes mám běžet 12 km. Nohy mě svrbí a říkám si, že když poběžím pomaličku a krůček za krokem, mohla bych to dát. Já vím, já vím… ještě tomu dám pár hodin a pak se uvidí. Nakonec zvládám vyběhnout a velice pomalým tempem dávám 10,5 km. Běží se mi krásně. Cítím se zase chvíli svobodná a svá. Běžím a hlídám si došlap, tepovku i to, abych běžela opravdu pomalu a opatrně. Potkávám pěkného mladého běžce a musím se pak několik minut usmívat. Běžel krásně, skoro jako Mirek Dušín. Přesto, že jsem pomalá a opatrná, na desátém kilometru mě začíná bolet celá pravá strana páteře i noha a vím, že tělo říká stop. Dokulím se opatrně domů a modlím se za lepší noc, než byla předešlá. Pokud se potvrdí předpokládaná diagnóza, běhu se stejně nevzdám. Teď už to vím. A dle odborných článků se běhat smí. Jen je třeba vyhnout se divokému terénu a neběhat do přetížení těla. Zas mě ten život učí… pořád mě školí a kope do zadnice, dokud nepochopím celou lekci. A protože jsem natvrdlá, má se mnou život celkem dost práce.

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *