Tréninkový týden 7 aneb Jak jsem uvízla na půlce cesty

Je to už týden, co jsem neběžela. Přesně v půlce cesty za snem přišla zrada. Tělo se zastavilo a odmítlo jít dál. A protože moje tělo ví, co jsem zač, posichrovalo si to pořádnou bolestí znemožňující jakýkoliv pohyb. Poslušně jsem se zastavila a poslušně neběhám a vlastně skoro ani nechodím. Slušně řečeno mi to dost chybí, neslušně řečeno mi z toho hrabe. Je to jako zacpat vanu špuntem, nechat téct vodu a myslet si, že nepřeteče. Že ten malý přepadový otvůrek v horní části vany to dá a bude ty proudy vody stíhat polykat. 

Běh byl úžasný odpadní kanál všech průserů, depresí, smutků a propadů. Vana mých emocí tak nepřetékala a někdy, po náročném běhu byla prázdná a čisťounká jak Cifem vypucovaná. Když přijdete o cokoli, co Vám v životě dává smysl, často teprve doceníte, jak vzácné to bylo. Do té doby to je tak nějak samozřejmé a člověk o tom vůbec nepřemýšlí. Ztráty jsou normální věc… pořád něco ztrácím. Od banálních věcí, jako je kartáč na vlasy, který se vždy objeví až poté, co koupím nový – sláva, mám dva, po klíče nebo kartičky pojišťovny. Ztratila jsem už i mnohem víc. Třeba oba rodiče v jeden den, něco, z čeho se nevzpamatuji nikdy, také jsem ztratila mnoho přátel, to, když se moje kroky vydaly jiným směrem než jejich. Ztratila jsem spoustu iluzí a romantických představ o životě a o tom, jak bych to já jednou chtěla mít. Ztratila jsem mnohokrát na chviličku nalezenou naději, že moje autistické dítě už bude dobré, že nejhorší je za námi. Prostě stále něco ztrácím, ale při tom všem neméně často i nalézám, jen dost často něco jiného, než jsem původně hledala.

Teď přišla další osobní ztráta. Ztráta pocitu zdraví. Když máte za muže lékaře, jdou věci snáz a rychle. No fuj, protekční panička. Nemám to ráda, ale říká se, že každým druhem práce vzniká nějaká výhoda. Pekař má první čerstvé rohlíky, já mám rychlý termín na magnetickou rezonanci. Jsem za to vděčná. Nejsem ten typ člověka, co rád obchází lékaře a hledá si nemoci. Ne, nebýt mého muže, nejspíš bych to nějak překlepala a přetrápila se bolestí. Zatnula bych zuby a čekala, až to přejde. Jenže tentokrát nezabírala běžná analgetika. V noci byla bolest tak silná, že jsem ji nebyla schopná snést, nešlo ležet, nešlo chodit, nešlo sedět. Stála jsem opřená o botník v chodbě a brečela. Přišlo mi to celé tak strašně hloupé a bezdůvodné. Já vím, žádná bolest není bezdůvodná. Minimálně nás má na něco upozornit. Ráda bych si trvala na myšlence, že jde jen o ústřel, ale chovalo se to jinak. Zánětlivě. Sedimentace zánět potvrdila, magnetická rezonance zase potvrdila artrotické změny na obratlích a ztrátu chrupavčité hmoty. A nakonec odběr krve na HLA B27 je pozitivní. Výsledky mi manžel napsal do emailu stručně a jasně – je to pozitivní. Sedím a brečím. Záda mi celá hoří, vše je ztuhlé a bolavé. Cítím se ještě mladá. Pěkný dáreček ke čtyřicátinám. Ptám se sama sebe, co se to stalo, že se moje vlastní imunita, imunita, která mě má chránit, obrací proti mně. Říkám si, že mi to také mohl říct šetrněji… jenže tenhle přímý mužský mi vzápětí píše, že se nemám bát, že mě bude chránit, dokud bude živ. Nakonec se z diagnózy Bechtěrevova nemoc vyklube romantika, trochu hořkosladká romantika. Romantika jako z blbého románu, kde hrdinka umírá v náručí svého muže v saténových růžových šatech s dokonale nalíčenou tváří. Šípková Růženka hadr.  

Cítím se trochu provinile, že jsem přes léto tolik běhala, že jsem si dala velké cíle, že jsem zase šla po hlavě do něčeho, nač jsem neměla. Na otázku, zda to způsobil běh, mi bylo řečeno, že 100% ne. Že by tenhle stav a vzplanutí nemoci stejně přišly, snad jen o něco později. Někdy se zdá, že by měl být člověk opatrnější a nejít do všeho tak naplno. Šetřit se. Jenže co nám pak z života zbyde. Otázka, co by, kdyby? To není nic pro mě. Chci vítr ve vlasech, chci vůni ohně a tváře malované mrazem. Chci tancovat a žít každou možnou minutu. Chci běhat a budu běhat.

A tak se snažím vzpamatovat z této informace a přijmout, že to tak prostě je. Že tenhle Bechťa bude moje doživotní společnost. Jen o jedno se modlím, ať takových vzplanutí není moc a ať nemoc postupuje pomalu, protože u každého je to dle dostupných informací jinak.

A tak mám nový projekt. Cvičení 2x denně, speciálně na míru pro má záda. Ale mám i sen, znovu otevřít špuntík v mojí vaně a běhat. Sny se mi v životě plní, sice oklikou, ale plní. Takže beru objížďku za snem a vyrážím na cestu.

Záměrně dnes nepíši o autistických záchvatech syna, házení kameny, křičení a nadávkách, nemožnosti dostat Matyho do školy, strachu… Tenhle týden totiž už tak vyznívá nesmírně negativně.

Ale život nekončí a kdo ví, třeba teprve začíná. Říká se, že tam, kde se zavírají jedny dveře, otevírají se dveře nové. Tomuhle zákonu já věřím a tenhle zákon mi dává naději, že je ještě obrovské množství krásných věcí, na které se mohu těšit. 

A navíc, mám velké štěstí! Mám rodinu, domov a vše, co k životu potřebuji… takže hurá do nových výzev!

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *