Listopad a sladkých 111 km

Já vím, já vím, hučí mi hlavou, když se mysl ozývá, že přece nezáleží na tom, zda tohle někdo bude číst. Ale stejně mě to napadá. Proč vlastně píšu? A proč o osobních věcech, proč o běhání? Neumím na to jednoznačně odpovědět. Možná je to kousek terapie, možná touha zaznamenat vzpomínky. Snad i pocit, že přece jen se třeba najde někdo, koho můj/náš příběh osloví a třeba povzbudí. 

Listopad byl pro mě celkem náročný měsíc. Znáte to, málo tepla, málo světla a slunce, ale stejný zápřah, stejné povinnosti. Byl to takový ten měsíc, ve kterém člověk stále bojuje sám se sebou. Kdy každý spadený list přináší podivnou melancholii na duši. Ale jak známo, naše pocity i naladění jsou otázkou volby. Nikoli okolností, ve kterých žijeme. A tak je třeba se rozhodnout, jak se budu cítit.

Když je to se mnou zlé, mluvívám sama se sebou. No jo, už to tak je, blázen. Ptám se sebe sama, co mi vlastně nejvíc vadí. Z čeho jsem rozladěná a co tedy vlastně chci. Ptám se sama sebe, oslovím se jménem a očekávám odpověď. Vypadá to asi takhle. Venuše, co tě vlastně štve, necítíš se šťastná, čím to je? Proč jsi podrážděná, v čem je problém? Vypadá to divně mluvit sám na sebe, ale je to celkem efektivní způsob, jak věci pojmenovat a jak zjistit, že se máte fajn, že to, co vás žere, je malicherné a že toho dobrého dostáváte stále víc než špatného. Je to cesta, jak pocítit vděk. A já říkám, že vděk je cesta ke štěstí!

Listopad nám začal moc hezky běžecky. Vyrazili jsme na krásný závod do Pardubic. Já mám vždycky z velkých závodů paniku, bojím se, že se vůbec v tom množství lidí nezorientuji, že nestihnu být včas tam, kde mám být atd. Moje panika se netýká výkonu, nevadilo by mi přiběhnout poslední, ale jsem už od dětství trochu zmatkař. Ale tento závod byl báječně organizovaný a vše bylo velice dobře značené, takže vyzvednutí startovních balíčků a postupné odeslání dětí na start, v jejich kategoriích proběhlo celkem v klidu. Můj zlatý muž pak vzal prokřehlé děti domů a já zůstala na odpolední závody. Na tom všem bylo nejkrásnější, potkat se s běžci, které jsem doposud znala jen z obrazovky počítače. 

Stále se ptám, jak je možné, že jsem mezi nimi ještě nenarazila na pitomce. Víte, jak to je. Sociální sítě a jejich skupiny… často místa plná jízlivosti a urážek. Za celý rok jsem nic takového mezi běžci nezažila. S úsměvem myslím na to, že je to možná zdravým okysličením mozku, a tak nikdo nemá potřebu do nikoho se navážet, ani machrovat. Bylo to takové to setkání, na které pak ještě týden vzpomínáte bezmála každou minutu dne. Nasmáli jsme se, zaběhli si fakt příjemnou pětku po dostihovém závodišti. Nikdy jsem ho z této perspektivy neviděla. I medaile potěšila. Visí mi u okna v pokoji, a vždycky, když ji vidím, udělá mi radost. Nejsem moc vymetač závodů. Je to časově náročné a nemáme nikoho, kdo by nám pohlídal děti. Takže každá medaile je mi vzácná. 

Zažila jsem také pár krásných výběhů s dětmi, zejména Amálkou, která je opravdu milý doprovod a stejně jako já má takové vyběhnutí jako způsob, jak zvládat všechny ty věci kolem našeho autisty. To ona je často první na ráně, to jí nadává ve svých afektech a je to ona, která ho nakonec nikdy neodmítne a je ochotná si s ním hrát. Takže někdy běží se mnou a zdá se, že i jí se vždycky uleví. Stejně jako mně…

Pokud jde o Amálku, měla bábovkový měsíc. Tedy, pekla bábovku několikrát týdně. To znamená jediné. Když je doma napečeno, neodolám. Nakonec jinak to ani nejde. Copak lze odmítnout ty dětské oči, které se na vás upírají a nesou vám 3 kousky ke kávě? 

Občas se pokusím o nějaký ten delší běh. Ale tělo má svou hlavu a nechce mě pustit za hranici 15 km. Pak vypovídá služby… asi po něm někdy chci moc. Je vlastně docela zvláštní sledovat, jak se výkonnost ženského těla mění i třeba v návaznosti na cyklus a opravdu musím říct, že rozdíly jsou veliké. 

Tento měsíc mě také po roce opustily moje trialové boty, a to poté, co mi do nich moje 2 roky mladá dcera načůrala. Slyším z vedlejší místnosti, jak volá čííí… sedím v klidu dál. Nočník tam přece stojí a sednout si umí… za chvíli hrdě nese moji Salomonku a v ní… no ano! Načůráno. Oči jí svítí hrdostí a já se musím začít smát. Nakonec je to slušný výkon, trefit se a nenačůrat kolem. Pak už byl jejich rozpad otázkou jen několika málo výběhů. A tak mám ve stáji nové trialové Salomonky a po zkušenostech se svým širokým chodidlem a pakloubem u palce jsem tentokrát sáhla po pánských. Co do šíře boty je komfort nesrovnatelný. Bota je opravdu výrazně širší a pro mne pohodlnější. 

Pár listopadových dní ještě překvapilo sluncem a vlídností, a tak jsem vyrazila pro děti do školy pěšky. Je to sice výlet dlouhý skoro 16 km, ale cesta je bezmála kouzelná. Vždycky říkám, že bych spoustu věcí nezvládla, kdybych nežila uprostřed tak neskutečně krásné přírody. Jsem za to fakt vděčná.

Tady se mohu ztratit v lesích a polích a být sama tak dlouho, jak potřebuji, abych nabrala sílu do dalších dní. Někdy cítím, že se nechci s nikým potkávat, společenská konverzace mi přijde zbytečná a prázdná. Cítím se na ni unavená. Venkov mi z velké části umožňuje tuhle poklidnou samotu. Poslední týdny bojuji s pocitem, že se mi nedaří a cítím se opravdu depresivní. A tak, když jsem se snažila zjistit, co se děje, přišlo hned několik odpovědí. Za posledních pět let jsem se stihla rozvést a odejít s dětmi bez prostředků do obecního bytu, ve stejném čase mi v rozpětí 24 hodin umřeli oba rodiče. Bylo třeba vyklidit jejich byt a pohřbít je. Bylo potřeba byt prodat, což se v té vší šlamastice povedlo rychle a ze svého podílu jsem si koupila malý domeček u Tiché Orlice. Znovu stěhování… za rok na to svatba s mým současným mužem, péče o jeho bezmocnou maminku, manželova rakovina, čtvrté těhotenství a další cyklus léčby manžela. Moje zdravotní potíže a jako bonus neustálý stres v péči o našeho autistu. Proč to píšu? Byla to jedna z odpovědí, když jsem se sama sebe ptala, proč jsem tak na dně, co se to se mnou děje. Ano, posledních 5 let mi dalo zabrat. Nikdy jsem si nešla pro prášky ( né, že bych o tom někdy neuvažovala, ale nerada chodím k doktorům 🙂 ) ale hodně jsem plakala. Přišlo mi to zdravé. Také jsem hodně hledala cestu a tu hledám i teď, když cítím, že mi deprese a vyčerpání klepou na vrátka, je i běh cestou, jak přežít.

Pořídila jsem si bylinkový preparát Depress, (https://www.pilulka.cz/de-press-60-tob )minimálně po něm lépe spím, i když noční bolest těla a pocení mě i tak budí. A pak? Řekla jsem si, že musím něco dělat. Něco, co dává smysl. Že potřebuji rozdávat radost, aby se radost mohla vrátit i ke mně. A tak se to stalo. Kdy jindy než při běhu… přišel nápad ušít 100 ks úpletových čepiček pro dospělé onkologické pacienty v Pardubicích. Pro ty, kteří vlivem chemoterapie přišly o vlasy a možná se cítí smutní, osamělí a v koncích. Ten nápad mě nadchl a znova zvedl ze židle. Je v tom patrně nějaký zákon, že když můžeme pomáhat potřebnějším, naše trápení nám pak přijde menší anebo dokonce směšné. Našla jsem několik pomocníků, kteří šijí také a víte co? Všechno jsou to běžkyně.

Jeden z balíčků ušitých skvělou holkou ze skupiny běžců…

Zapojila se také naše montessori třída a tak každá z čepic bude mít své dětské přáníčko. Předání Pardubické dospělácké onkologii proběhne 30.12 a určitě o něm něco napíši!

A tak se stalo, že v měsíci listopad jsem našla zase kousek sebe samé a běh se propletl mým životem a mými nápady jako oživující horský potůček. Sto jedenáct krásných kilometrů po těch našich kopcích. Díky za ně, díky za možnost žít.

Testování čepic…
Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *