Prosinec v běhu, měsíc, v němž hledám, kudy dál

Prosinec jako poslední měsíc v roce mi vzal spoustu síly. Někdy to ani neumím pojmenovat a se sepsáním prosince jsem čekala až do dnešního dne. Cítím to často. Tolik bych chtěla psát, ale uvnitř je nějaká zábrana a prostě to nejde. I dnes se snažím onu zábranu nějak přelézt a přelstít a najít tu odvahu otevřít to všechno světu venku. Vždycky říkám a jsem o tom přesvědčená, že otevřenost je těžká, ale nejvíc žádoucí věc v životě. Otevřenost a čestnost k sobě i ostatním je to, co Vám poskytne oporu i v dobách, kdy tak nějak bloudíte. 

Těžko říct, zda prožívám krizi středních let, nebo jsem jenom unavená ze všech nástrah života, ale stále jsem se tak úplně nenašla.

Znám sice okruhy, témata, která mě zajímají a která mi dávají smysl, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli plány a sny, které mám, jsou to, co lze uskutečnit. Jestli je to ta moje cesta kudy jít. Život je neustálá neznámá. Ano, znám lidi, kteří mají všechno naplánované. Po vysoké škole svatba, pak pečlivě projektovaný dům, potom pes a budování kariéry. Ve 40 letech otěhotnět a v půlroce dítěte honem zpět do práce. Nic proti plánování. Jistě to přináší jistou míru pocitu jistoty a bezpečí. Já tohle nikdy neuměla. Někdy se na sebe zlobím, že to neumím. Možná bych pak dávno měla zabezpečený vlastní solidní příjem, měla před jménem alespoň Dr. a v mé domácnosti by mělo všechno svoje jasně dané místo. Je to těžké, ale učím se říct si no a co? Kde je psáno, jaký má člověk být? Jak je to dobře a jak špatně? Vždycky jsem žila spíše ze spontánních nápadů. Skočím do nich jako do rozjetého vlaku a občas si slušně natluču nos. Ale jindy to klapne a je to super.

Ostatně takto jsem skočila i do běhání. No jasně. Pardon, tenhle článek není v sekci filozofie všedních dní, ale v sekci matka v běhu.

Tak hurá k běhu a tomu, jak to s ním bylo v prosinci. 

Víte jak, konec roku vždycky vede k určitému bilancování. Konec roku je pro mě trochu těžká doba. Mám sklon vidět všechno, co jsem zase nezvládla a nevidět, co všechno se povedlo.

Tak tedy depka

  • těch 5 kg, co mi už rok překáží, nosím s sebou pořád
  • iluze o lepší mámě zůstává iluzí, ano, pořád dokážu křičet na děti a pak mi je to hrozně líto
  • běhám pomalu, čekala bych od sebe víc
  • nejsem schopná si udělat čas na čtení knížek
  • i v novém autě mám děsný nepořádek (uznávám, nedělám ho tam zas tak já, ale stejně)
  • zase jsem letos nestihla dodělat knížku pohádek, co slibuji dceři už druhým rokem
  • Zbourané zdraví, splašená imunita a mraky nekonečné bolesti

Konec brblání! Jdeme na vděčnost, a to, co se povedlo. A já věřím, že si vzpomenu a bude toho víc než těch pocitů selhání. Nakonec je to VDĚČNOST, co mě už tolikrát podržela na nohách.

Co se povedlo

  • jaro 2019 přineslo nové pole, které nám darovalo nekonečně salátů, dýní, řepy, i cibule. Také bylinky a mnoho květin.
  • Krásné nové ploty okolo našich zahrad
  • běhám, běhám, běhám – je to zázrak vzhledem k zdravotním propadům, které se mi přihodily.
  • a znovu běhám (jo, miluji to) a za rok 2019 je to víc jak 1 100 km.
  • zvládla jsem další rok s naším autistou a bez léků, které ho víc ničily, než mu pomáhaly. Mám pocit, že mu víc rozumím.
  • zapsala jsem se do kurzu – trenér zdravotní tělesné výchovy – sláva, zase se hnu z místa
  • manžel zvládl ozařování, 35 dávek, a tak urazil velký kus cesty za svým zdravím
  • můj blog, místo, o kterém jsem roky snila, má rok a bezmála 400 000 návštěv. Žije a roste!
  • podnikli jsme parádní cestu po pobřeží polského moře. Krása a zkušenost, jak lze s dětmi cestovat bez obřích nákladů

Tak vida, a jistě bych toho dokázala najít víc. Myslím, že vždycky můžeme najít mnohem víc pozitivních momentů, pokud chceme! 

V prosinci jsem byla zdravotně nějak na dně, velká bolest levé půlky obličeje a krku nakonec skončila antibiotiky, a tak jsem byla na 10 dní vyřazena z běhacích rituálů. A to Vám panečku hned dojde, jak Vám to běhání pomáhá všechno ustát a zvládnout se ctí. Jak Vám běh umožňuje vyčistit si mysl od všech těch zbytečností a balastů, které Vám život nabaluje. Dojde Vám to plně právě v těch chvílích, kdy běhat nemůžete. Také jsem zjistila, že moje mysl běh nutně potřebuje k přežití, no ano, je to jistá forma závislosti, ale moje tělo mnohem víc potřebuje rehabilitační cvičení, což moje hlava sabotuje jako nudu. Jenže bez něj běh strašně bolí. Noci po běhání jsou pak hotové peklo, bolest páteře a kloubů, pocení a ukrutná bolest hlavy. Autoimunita je prostě krysa hnusná. Takže úkol do nového roku je najít rovnováhu a všechno tak nějak pochopit. Já totiž mnohem víc bojuji, než bych měla. Boj je pro vojáky, já jsem žena, a i když to nevypadá, cítím se někdy hrozně zranitelná a křehká. To si pak naleji skleničku vína a brečím a brečím. Boj není pro mě. Spíš laskavé přijetí, spíš pochopení a plutí s proudem života. Ha, už zase to moje mudrování.

Nakonec jsem v prosinci těch 100km ulovila a uběhala 🙂

No nevím, zda takový článek mohu pustit do světa 🙂

Ale třeba přece jen ano, protože i takový život často je. Často v něm hledáme, tápeme a často u toho jsme všechno, jen ne dokonalí. 

Prosinec byl krásný měsíc, byl krásný, protože žiji, mám koho obejmout, mám teplou postel a jídla víc, než potřebuji. Byl krásný, protože mé děti tu jsou a zkouší moji trpělivost svým jedinečným a originálním způsobem.

A tak vzhůru do nového roku 2020 s nadějí a spoustou snů.

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Comments

  1. Lucka says:

    Nádherné jako vždy a k zamyšlení nad pomíjivosti životů 💗

    1. venuse says:

      Lucko děkuji ti! Venuše

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *