Předávání čepic pro Onkodospěláky – ročník druhý

Děti konečně spí a já usedám k počítači. Také kdy jindy, noční život je poslední dobou jediný klidný prostor pro jakoukoliv práci vyžadující soustředění. Mám velký dluh. Dluh, který chci dávno odčinit a zdá se, že se mi těžko hledají slova a psaní mi prostě nejde. Tedy zdá se, že moje mysl je zahlcená, a i když pracuji na tom, aby to bylo lepší, daří se mi to jen velice špatně.

Přesto a možná právě proto, abych svou mysl znovu uklidnila, usedám k velké rekapitulaci druhého ročníku – čepiček šitých s láskou – zvláštní, přesně tato formulace nejvíce oslovuje mnohé zvenčí, i ty, kteří o projektu chtějí něco napsat. Možná je to tím, že prostě tolik potřebujeme dělat věci s láskou, že tolik potřebujeme lásku cítit a být v ní doslova zabaleni jako v měkoučké dece. Láska v jakékoliv její podobě živí naši touhu po životě, dává mu smysl a vrací naději. A tak snad i naše čepičky jsou poselstvím lásky a naděje i tam, kde věci možná vypadají beznadějně.

Předem se omlouvám, zda bude tento článek příliš obsáhlý a neučesaný. Snad i špatně uchopitelný pro čtenáře. Tento projekt je pro mne plný emocí a není snadné udržet vlákno myšlenek čisté a stručné. Takže tu emotivní nitku omluvte a zkuste si ji třeba i trochu užít.

Předávání čepiček v Hradci Králové

Je 9.11 a od rána, jak jinak, jsem jak na trní. Tedy ne zas tak moc, protože vyrážím do Hradce Králové, kde už to znám z loňského roku. Znám i paní vrchní Dagmar Švecovou a tak prostě vím, že to proběhne klidně a bez větších stresů.

Čepice mám připravené ve dvou dárkových taškách po 55 ks na jednu tašku, všechny čepice jsou plněné dětskými přáními. V celé této akci a tento rok dvojnásobně mi připadají dětské vzkazy extrémně emotivní. Po příjezdu do areálu nemocnice nasazuji respirátor a vyrážím. Za chůze telefonuji paní vrchní, že za pár minut budu v budově. Domlouváme se, že se potkáme v druhém patře, před odd onkologie. Ale víte, jak to chodí. Cestou jsem si dala kávu a tak ještě honem navštívit toalety. Vybíhám schody, ale paní vrchní tam ještě nečeká. Oddechnu si. Nemám ráda, když na mě někdo musí čekat. Potkáváme se o chvíli později. Nevím, jak to paní vrchní dělá, ale patrně nestárne a postavu má jako lusk. Vyměníme si pár zdvořilostních frází, ale brzy se hovor stočí na místní pacienty a náročnou dobu s Covidem. Je to smutné období, prozrazuje paní vrchní… k vystrašeným pacientům s diagnózou rakovina nesmí návštěvy. Ty se pouštějí jen k umírajícím. Dozvídám se, že personál často prochází testováním, aby byli pacienti co možná nejvíce chráněni před nákazou. Je vidět, že má paní vrchní spoustu práce. Předávám tedy 110 ks čepic a alespoň jedno rychlé foto. Paní vrchní má v očích slzy. Stejně jako v loňském roce je vidět dojetí nad tím, že na pacienty někdo myslí. Když to teď píši, mrazí mě v zádech z představy, jak těžké to musí být pracovat denně s lidmi, kteří ztrácejí naději a jsou vážně nemocní. Ač sama zdravotní sestra, s úctou smekám!

Odcházím po schodech do hlavního vestibulu a ještě se chvíli zdržím prohlížením si vystavených uměleckých děl a všimnu si, jak paní vrchní s taškami míří na chemoterapeutický stacionář. Jen prohodí, že už je jde nabídnout pacientům. Prostě radost, co Vám budu vyprávět! Níže fotografie! A hurá do Náchoda, kde mne čekají o 13. hodině.

Výstava ve vestibulu nemocnice byla moc milá, plná moudrých postřehů a krásných kreseb

Předávání čepiček v Náchodě

Za deset minut třináct hodin vystupuji z auta v Náchodě. Volám si s paní pro styk s veřejností a ta mne naviguje, kudy se vydat, protože do nemocnice je teď pouze jeden otevřený vchod. Potkáváme se u vchodu s elegantně upravenou a usměvavou ženou, která k mé radosti vše vede a je vidět, že mohu pustit obavy z hlavy a že trapné ticho nehrozí. Procházíme vchodem a míjíme slečnu určenou k měření teploty všem příchozím. Díky paní magistře Duškové není nutné mě měřit. Jsem za to moc ráda. Ne že bych se tak bála teploměru, ale spěchala jsem, a přece jen cítím trochu nervozitu. Takže by nebylo nic divného, kdyby to moji tělesnou teplotu přece jen maličko zvedlo. V takovém případě by to byla opravdu zbytečná komplikace.

No uf, pomyslím si, když paní magistra přivolá nejen vrchní sestru onkologie, ale i ředitele nemocnice. Trnu, jaký ten člověk bude, přece jen, ač nevypadám, jsem vlastně celkem introvert. Přichází štíhlý drobnější muž, s kterým si na pozdrav ťukneme lokty a i přesto, že má respirátor, je vidět, že se mu smějí oči. Tréma je pryč. Dozvídám se, že je skaut a jezdí s dětmi poblíž mého bydliště. Chvíli mluvíme o čepičkovém projektu, proběhne focení a poděkování a už se hrnu ven. Dalších 110 čepic je na cestě k pacientům. Rychlé, svižné, ale s moc hezkým pocitem. Paní magistra mě pak provází Náchodem, komentuje staré stavby a vypráví, jak se ona sama do Náchoda dostala a jak ho má ráda. Na náměstí se rozloučíme, a tak ještě chvíli chodím městem a vstřebávám dnešní den. Je mi hezky. A také mám přece volno od dětí, a to je pro mne také něco výjimečného. A víte, co se mi v Náchodě líbilo nejvíc… mají tam spoustu krásných veverek… no já vím, zní to legračně a bláznivě. Ale myslím, že na tyhle potvůrky jen tak nezapomenu.

Předávání čepiček v Šumperku

Je středa 11. 11. 2020 – no uznejte, krásné datum. Uběhly pouhé dva dny od předávání čepiček v Hradci Králové a Náchodě a už se řítíme do Šumperka. Na kliniku v Šumperku dostávám tip od mé kamarádky, která mi vyprávěla, kolik lidí z okolí našeho bydliště se v Šumperku léčilo. Byl to bezva nápad, protože z místa, kde žiji, je to pořád krásně dostupná nemocnice. Už komunikace přes email předznamenala, že paní vrchní je milá ženská, komunikativní a především srdcařka. Zde kopie emailu:

Váš projekt se mi velice líbí a určitě se rádi zapojíme.

Jsem velice potěšena, že můžeme spadat do skupiny obdarovaných Vašimi čepičkami.

Předem moc děkuji za celé naše malé oddělení, budeme si vážit každé čepičky, kterou nám dovezete.

Ráda se s Vámi seznámím a z celého srdce Vám osobně poděkuji.

Nestává se nám často, že bychom dostaly nějaké dárky pro pacienty, občasně během roku uděláme akci, kterou se snažíme něco pacientům dát a potěšit je.

Prostě jedna z těch, které ještě dokáží pracovat srdcem a milovat to, co dělají. Přijíždíme do areálu nemocnice a parkujeme u popelnic na tříděný odpad, vedle nichž je hned vstup do poněkud zapadlého oddělení onkologie. Nepletla jsem se. Paní vrchní Janička Krahulová je naprosté sluníčko. Není pravda, že přes roušku není vidět úsměv. Když chcete, určitě ho zahlédnete v očích těch, s nimiž mluvíte. A oči této ženy jsou živé a usměvavé.  Vypráví mi, jak pro pacienty dělají růžové dny a pacienti dostávají drobné dárky. Ona sama pro ně vyrábí šperky s FIMO hmoty. Ze skříně vyndává krabičku a přiměje mne si dva šperky vybrat, z těch, které po jejich akci zůstaly. A když se dozvídá, že mám děti, dostávám krásné magnetky a pro nejmenší z mých dětí i šitého mazlíka. Předávám 120 čepiček a dočkám se i prvního předání pacientkám a společného focení s nimi. Nejraději bych je objala… ale ten zatracený vir mě nutí neudělat nic, než pacientku jen jemně pohladit po zádech. Odcházím z oddělení s moc hezkým pocitem a mám radost, že proběhlo v tak radostné atmosféře. Uf, jsem venku, usedám do auta a vydávám se směr Pardubice, kde mne čekají o 13. hodině.

Vzkaz od paní vrchní:

Dobrý den paní Rybová.

Včerejším dnem se již rozběhlo rozdávání čepiček.

Momentálně sice máme méně pacientů, protože paní doktorka nám chybí již 3 týden, ale příští týden se snad již vše rozjede naplno.

Čepičky sklízí veliké nadšení ze strany pacientek, mužský se zatím osmělil jen jeden.

Moc a moc děkujeme za Váš dárek.

Předávání čepiček v Pardubicích

Multiscen v Pardubicích je jedna z nemocnic, kde jsem byla už v loňském pokusném ročníku. Je to krásná opravená budova a snad díky skvělému panu řediteli mám pocit, že je tam personál spokojený a není vyhořelý. Jdu tam s krásným pocitem, jak bych šla navštívit staré dobré známé. Přijetí je vřelé a neskutečně přátelské. Zdržím se více jak hodinu. Nejprve si s paní magistrou Hlouškovou z tiskového a paní vrchní Elichovou musíme říct, jak se mají naše rodiny, jak nám jde běhání a jak hubneme, případně tloustneme a také vypít kávu a dát si koláč, sedíc každá na opačném konci konferenčního stolu. Pak už přichází i čepičkové povídání a úvahy o tom, co by mohlo být jako cíl do dalších let. No jistě, jsem snílek, takže plány určitě mám. Předávám dalších 140 ks čepic, o něco více pro množství pacientů, kteří tu léčbou procházejí. Loučíme se a já dostávám krásný velký deštník s logem Multiscenu jako dárek. Vozím si ho v autě a je to tak každodenní vzpomínka na něco, co dává smysl.

Vycházím před budovu oddělení a je opravdu velice příjemné sundat respirátor a nadechnout se vzduchu. Jak únavné to musí být, trávit v něm 12hodinové směny.

Káva na benzince a cesta domů už je jen třešnička na dortu. Vždy, když ukrojím z té odpovědnosti, že se čepice musí dostat tam, kam mají, cítím pocit úlevy a štěstí. Ani teď to nebylo jiné.

Předávání čepiček v Jihlavě

27. 11. 2020

Cesta do Jihlavy už byla trochu kluzká a stromy na Vysočině nádherně omrzlé. Pod tíhou ledu a namrzlé mlhy se smutně ohýbaly k zemi a tvořily zvláštně melancholickou kulisu pro cestu do neznáma. V nemocnici Jihlava jsem byla naposled před 20 lety, když se tam mojí sestře narodilo první dítě. Vlastně ani Jihlavu neznám a vůbec jsem netušila, co mohu čekat. A v tom je to kouzlo okamžiku a musím říct, že na Jihlavu budu dlouho vzpomínat. Je to zvláštní, ale vůbec si nepamatuji prostředí. Ale co si jistě pamatuji, je plná čekárna pacientů, tak plná, až se tajil dech z toho, kolik lidí se v dnešní době léčí s rakovinou. A tolik mladých tváří. A druhá velice intenzivní vzpomínka je personál. Přišla vrchní sestra a postupně z ambulancí volala další a další. Sestřičky, lékaře i lékařky. Byla tak nadšená a ostatní také. Zaklekli k taškám a bylo slyšet jen… to je krása, a tahle, no podívejte se, ta je dokonalá… to jsou barvy a ten materiál… přivezte stolek, vyskládáme je tam všechny. Byla jsem úplně v jiném světě. Bylo to nadšení bezmála dětské a natolik odzbrojující, že jsem měla pocit, že se všichni dávno známe. Jedna ze sestřiček si hned jednu čepičku vybrala, měla na hlavě jen chmýří a bylo mi vysvětleno, že ona sama prochází léčbou a chemoterapií a přišla o vlasy. Sestřičky hned odchytily pacienty… jedna z pacientek si vybrala modrou čepici s mandalami, ladila jí k bundě a když otevřela přáníčko se slovy brzy se uzdrav od 4letého Lukáška, rozplakala se.

S čepicemi jsme pak zamířili na oddělení, kde jsme pacientům část čepic nechali a dále na stacionář, kde si všechny sestřičky i lékaři na focení půjčili jednu z čepiček. Všichni byli absolutně báječní a srdeční. Po těchto zkušenostech si znovu musím připomenout, že lidé kolem nás jsou ve většině případů lidé hodní. A ti, co tak snad nevypadají, jsou možná jen nešťastní. 

Dalších 120 čepiček udáno.

Tak a hurá směr Brno, kde mám být ve 13 hodin.

Předávání čepiček v Brně, Masarykův onkologický ústav

27. 11. 2020

Tašky pro brněnský Masarykův onkologický ústav jsou připravené na zadním sedadle, tak s chutí do toho. Nejvíce zapeklité bylo správně se trefit do vjezdové brány. Tedy, ne že by to byl takový problém z hlediska řízení auta, ale spíše do areálu jsou vjezdy dva a napoprvé samozřejmě trefíme ten kvůli Covidu zavřený. Areál je přeplněný auty a všude je mnoho lidí. Opravdu se v tak obrovském areálu léčí pouze rakovina? Přijde mi to neuvěřitelné. Telefonuji s paní pro styk s veřejností. Snaží se mě navigovat, ale samotná budova, kde na mne čeká, je obrovská. Trochu bloudím a připadám si ztracená. Všude v chodbách je spousta pacientů. V červených pestrých šatech si připadám skoro nepatřičně. Nastupuji do výtahu a dle instrukcí mačkám 3. patro. Výtah zastavuje už v patře prvním a přistupuje do kabiny početná romská rodina. Statná žena vysvětluje ženě drobnější jednu skvělou životní pravdu. Říká jí… co jsme ti říkali, když máš rodinu, zvládneš všechno… že je to tak, paní? Podívá se černýma očima upřeně na mě. Jistě, říkám, ničeho se nebojte, rodina je s vámi. Ta statná paní mě poplácá po zádech a říká té starší a drobnější. No vidíš, i tadyhle paní to říká. Později je potkávám na stacionáři, kde předávám čepice a té starší drobnější paní už kape chemoterapie. Srdce se mi sevřelo.

Paní z tiskového je velice pečlivě upravená, štíhlá dáma. Jak už jsem zjistila, pokud předávání řídí někdo z tiskového, nebo ze styku s veřejností, vždy to má jasnou strukturu. A tak podepisuji souhlas s focením a zveřejněním fotografií stejně jako všechny sestřičky, které se trochu mimo plán ocitají na fotkách. Čepice přebírá milá paní vrchní, která mi stihne prozradit, že stacionářem a chemoterapií denně projde 190 pacientů. Znovu mě zaleje mírná beznaděj, ale zaměřuji se uvnitř na to, že třeba někomu rozsvítíme den a že jistě mnoho z těchto pacientů svůj boj vyhraje.

Vše proběhne velice rychle. Tak jak už to ve velkých nemocnicích bývá. Není zde mnoho času na emoce, personál působí unaveně a vnímám, že jsou dárkem pro pacienty potěšeni a také moc děkují a mám prý poděkování předat všem, kteří se zapojili. Tak tedy dalších 110 ks čepic je tam, kde má být.

Posledních 100 ks mám však ještě ve velké krabici doma. Byl plán předat čepice na klinice v Ostravě, ale ani jeden ze stacionářů na nabídku nereagoval a tak poslední stovka začátkem února zamíří do Prahy. A protože je zpožděná, tak bude mít svůj vlastní článek z předávání. Jo, ta se má!

Kdo všechno pomáhal? Již brzy na mém blogu. Protože bez obrovského množství pomocníků by letošní ročník nikdy nemohl být tak úžasně šťavnatý! Děkuji z celého srdce za dobrotu Vás všech.

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *