Když můžeš, tak musíš aneb Jak jsem jela k hranicím Ukrajiny

Je 28. 2., čtyři dny od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Jsem zdrcená. Už teď vím, že krveprolití bude veliké. Jako máma 4 dětí samozřejmě nejvíc prožívám pohled na zraněné děti a jejich zoufalé mámy.

Není nic, co s tím mohu udělat. Pro mě strašný pocit. Protože po babičce, která zemřela před téměř třemi lety, máme prázdný dům, naplňuje mě touha otevřít jeho dveře dokořán.

Sedíme s manželem u odpolední kávy a mlčíme. To už tak v dlouhých vztazích bývá. Naruším ticho otázkou… ubytujeme nějaké ty mámy a děti „naproti“? Taky jsem o tom přemýšlel, odpoví manžel. Moje srdce poskočilo radostí. Mám to začít zařizovat? Ptám se manžela hledícího prázdně na desku stolu plnou drobečků po svačině naší nejmenší. Ano, odpoví stručně. Tak jo. Jdu na to…

Bylo jasné, že podnikat nějaké neorganizované výlety na 680 km vzdálené hranice nedává smysl. Vím, že chci jet pro někoho konkrétního. Oslovuji ukrajinskou lékařku, u níž jsem pracovala. Dej mi čas, odpoví a do večera se neozývá. Před půlnocí píše, mám pro Vás rodinu. Za další hodinu, mám pro Vás dvě rodiny. Mám radost. Asi pocit, že něco malého přece jen mohu udělat. Vydávám se k paní doktorce na návštěvu, abychom probraly vše potřebné. Po podrobnějších informacích zjišťuji, že jde o dvě maminky a 4 děti. No je zcela jasné, že do mé 7místné dacie se nemůžeme nikdy vejít. Vím, že musím sehnat druhé auto, druhého řidiče. Termín odjezdu na hranice je 4. 3. hned po práci. Rozjíždí se kolečko příprav. Mám 2 dny, abych připravila, uklidila dům, sehnala chybějící peřiny a povlečení, nakoupila, co v domě chybí, doplnila nádobí do kuchyně (tolik lidí v něm nikdy dlouhodobě nežilo). Nakoupit základní potraviny atd. Také musím sehnat druhé auto. 2. 3. se u nás stavuje kamarád Aleš, je sice na vozíku, ale je to dobrej chlap, co má srdce. Po počátečních rozpacích vím, že druhý řidič je zajištěn. Plán – pojedeme společně. Určitě to bude dobrý pocit, když pojedou auta dvě. Moje ženská řidičská mysl se trochu uklidnila. Přece jen nikdy jsem sama tak daleko nejela. Aleš odjel a už 3. 3. mi píše, že maminka má nějaké teplé peřiny, které může postrádat, také povlečení. Ve stejný čas se jdu proběhnout s kamarádkou Lenkou z naší obce a i ona mi slíbí lůžkoviny. Věci se najednou začínají dít. Večer ještě řežeme molitan do dětské postýlky, 160 cm matrace se nám nedaří sehnat.

Ráda říkám, že když ukážeme snahu, vesmír nám už pomůže. A pokud jde o pomoc druhým, funguje to nebývale rychle a intenzivně.

Je pátek 4. 3., dům „naproti“ je připravený, líbí se mi všechny ty ustlané pelíšky i vůně aviváže v ovzduší. No tak snad se jim tady bude líbit. Vstávám s migrénou. Upřímně si pomyslím cosi o kurvě, ale říkám si, že nějaká ta tabletka a hektolitr vody to snad zachrání. Děti mají jarní prázdniny, a tak dostávají hned ráno bojové úkoly. Třeba namazat 22 housek a každou zabalit. Cesta bude dlouhá, auto plné. Také očistit kilo mrkve a nakrájet na špalíčky. To je můj způsob, jak na dlouhých cestách přežít. Chroupu mrkev, ředkev, vodnici nebo pokrájená jablíčka. Mezitím kontroluji stav auta… ne, že bych se vyznala v autech, ale třeba, když dojde voda v odstřikovačích, nejsem ráda. Do auta házím sedačku naší malé a nějaké podsedáky. Dozvídám se, že můj vůdce Aleš, který měl jet první, že jako nebudu muset řešit trasu, nestíhá dorazit na čas. Překvapivě jsem klidná. No jo… to nějak dáme s navigací v mobilu. Předem naplno nabitá powerbanka jede s námi. Ještě tedy v rychlosti studuji trasu na hraniční přechod Přemyšl. Doufáme však, že se s Alešem potkáme někde cestou.

Je 14.15 a já vyzvedávám paní doktorku a vydáváme se na cestu. Už po pár minutách pochopím, že mě čeká ještě mnoho změn a že plány jsou jedna věc a skutečný život druhá. Ptám se paní doktorky (pojďme jí říkat Olga) Olgo, ty řídíš, viď? Ano, odpovídá. Super říkám já a s úlevou si vydechnu. Olga se podívá směrem k řadicí páce a pronese osudnou větu – umím, ale jen s automatem. Já neumím řadit. Ne ne, směju se. Na tom nic není. Pořád doufám, že střídání proběhne. No, pojďme si říct, že když se žena bojí řadit, tak se vážně bojí a nejede přes to vlak. A tak jedu pořád dál. Prokládám to red bullem a chroupu mrkev. Začíná se stmívat a cítím, že mě pálí oči. Navíc sněží a na polské dálnici vzniká kolona před každým placeným úsekem. Olga naviguje skvěle a neustále mě něčím krmí a udržuje moji pozornost v chodu. Také jsem se během cesty dozvěděla, že jedna z domluvených maminek se nedokázala dostat k hranicím včas. Spoje na hranice jsou přeplněné. Zvládne to nejdříve za 2 dny. Druhá maminka je naopak na hranicích už od 15. hodiny a náš příjezd vychází na půlnoc. Také je na jiných hranicích, než byla původní domluva, protože pohraniční stráž na UA straně je poslala na jiný přechod o 80 km dál, kde není takový šrumec. Pokračujeme v cestě a já mám hlavu totálně zavařenou myšlenkou na to, že Aleš jede takovou cestu a nemáme mu koho posadit do auta. Jsme však odhodlané na hranicích hledat někoho dalšího, kdo bude potřebovat odvoz.

Je 23 hodin. Únava je už veliká a já si nedovedu představit, že se zase otočím a pojedu zpět. Blížím se k hranicím. Vidíme to nejen na mapě, ale i podle konvojů humanitární pomoci, podle dodávek označených ukrajinskou vlajkou nebo červeným křížem. V magický čas 0.00 jsme na hranicích. Říkám si, co prosím? Tohle má být nějaký méně vytížený přechod? Staví nás polští celníci. Kam jedete? Na Ukrajinu nebo pro lidi. Pro lidi… aha… tak zde odbočte, a pokuste se zaparkovat na boční silnici. Mírně se orosím. Slovo o pokusu o parkování nabývá na významu ve chvíli, kdy vjíždím do uzounké uličky plné aut, dodávek a několika autobusů. Uličky, která je slepá a kde se patrně budu muset nějak otočit nebo vycouvat. Po vjezdu není úniku. Do očí se mi derou slzy. Ne snad ze strachu z parkování. Je to směs únavy, úlevy, že jsme na místě a také smutku nad tím, co vidím. Všude ženy a malé děti. Ještě teď mě mrazí, když píšu tahle slova. Před hranicemi je poměrně velké stanové městečko. Část jsou vytápěné stany, nahlédla jsem dovnitř a na ten pohled už nezapomenu. Na skládacích lehátkách leží a spí děti. Mámy sedí u lůžek na kufrech a mají prázdný pohled. Většina z nich přes velkou únavu bdí nad dětmi. Druhá část je jakési zázemí. Uprchlíci se zde zapisují a uvádějí, kam se potřebují dostat a zda pro ně někdo přijede. Ti, kteří vědí, kam jdou a mají už domluvené lidi, co se o ně postarají, dostávají horkou polévku, pečivo a dostanou lůžko ve vyhřívaném stanu. Ostatní putují o dalších 5 km dál do místní školy. Tam se dostávají zejména ti, kteří nemají žádný kontakt a nevědí, kam jít.

Přicházíme k dobrovolníkům, kteří když uslyší ukrajinštinu Olgy, nám hned nabízejí teplé jídlo. Vysvětlujeme, že zde máme vyzvednout maminku a její děti. Smekám před organizovaností Poláků. Když řekneme její jméno, dostaneme odpověď – stan 8. Pak už to jde ráz na ráz. Děti spí a tak je musíme vzbudit a obléci. Mezitím nesu 2 dětské batůžky a jeden kufr na kolečkách k autu. Někdo na mě troubí. No ano… Aleš dorazil. Vysvětluji mu celou situaci, také že je zde jakási škola a tam lidé, co nevědí, kam jít. Že tam pojedeme a najdeme mu někoho, kdo se sveze v jeho super káře. Chápete to? Normálně to odřídil, i když má funkční jen jednu ruku. Nasypu mu trochu mrkve a jablíček a prosím ho, ať čeká. Maminka s dětmi nastoupí, je kolem 0.45. Přejíždíme do sousední obce, kde je další uprchlická zóna. Dobrovolníci před budovou jsou milí a usměvaví, i když je noc. Ukazují nám, kde zastavit. Jdeme se ptát. Cítím se fakt unavená, ale není čas na bolístky. V seznamu jeden z dobrovolníků nachází ženu a dítě, co by chtěli do České republiky. Jenže je noc a všechny podlahy tříd jsou plné spících žen a dětí. Ve vestibulu školy tomu evidentně velí místní učitelka. Vestibul je plný lidí, na klínech maminek jsou malé děti a jejich hlavičky podřimují na deskách stolů, které místní připravili, aby bylo kde jíst. Jedna z maminek má v náručí postiženou holčičku. Nádherná andělská holčička, velké modré oči a kudrnaté vlásky. Jen tělíčko je úplně gumové. Zase se mi plní oči slzami. Zatímco pozoruji lidi kolem, probíhá hledání naší maminky a jejího dítěte. Není to snadné, pokud dobrovolníci nechtějí vzbudit celou školu. Nedaří se. Jsou dvě hodiny v noci. A naše maminka stále čeká s dětmi v autě. Musíme jet. Máme v autě děti, vysvětlujeme Světlaně, učitelce místní školy. Mezitím se objevuje Aleš a probíhá domluva, že na maminku počká do rána. Že věci budou zase jinak,

mi už teď přijde zcela normální a logické. Zde si přihřeju polévku. I když máte vše připravené a domluvené, stejně to může být složité. Opravdu jet na hranice tzv. naslepo není vůbec šťastné. Vyjíždíme domů. Motá se mi hlava a cítím se slabá. Trochu si zadřepuji v mrazivém nočním vzduchu. Protáhnu se a slíbím si, že když to nepůjde, na chvíli někde zastavím a chvilku si odpočinu. Je 2.20 a navigace píše 695 km. Raději na to číslo ani nemyslím. Po 70 km na klasicky rozbitých polských silnicích najíždíme na 250 km dálnice. Monotónní jízda, chumelí, ale co je skvělé, dá se jet rychle a silnice je ještě skoro prázdná. V protějším směru potkáváme konvoje doprovázené policií a majáky. Patrně zbraně pro Ukrajinu. Není to hezký pocit. Od chvíle, kdy jsem viděla tu beznaděj na hranicích, mám pocit, že jsem se stala součástí téhle války. Myslela jsem, že udělám pár dokumentačních fotografií, ale nebyla jsem toho schopná. Zvednout telefon a něco fotit, mi přišlo na úrovni hyenismu. Nemám tedy z naší cesty jedinou fotografii.

Olga na mě stále mluví. Maminka i děti celou cestu spí. V 6 hodin ráno mám naprostou krizi, zastavuji u benzínky Orlen stále ještě v Polsku. Kupuji dva red bully a pokládám hlavu na volant. Spí i všichni ostatní. A tak i já spím. Nebo se mi to zdá. Nevím. Když zavřu oči, točí se se mnou celý svět. V 6.45 startuji, otvírám plechovku a jedu dál. Sláva, jsme v Česku. Děti se budí a chtějí čůrat… i já chci čůrat a Olga prosí o zastavení už 30 minut… No jo, když jedu, tak jedu.

U Bruntálu jedu v průmyslové zóně 70 místo padesát. Jsem otupělá, ve zpětném zrcátku majáčky, a stopka. Jeďte za námi, budeme řešit vaši rychlou jízdu. Vystupuji z auta, předkládám doklady, foukám do balónku, zda jsem nepožila. Kampak jste tak spěchala, ptá se mě pěkně rostlý fešák (jo, tak dobře, ještě přece jen vnímám). No asi domů. Mám za sebou 1 100 km. Jedu z hranic Ukrajiny. Nahlédne dovnitř a přikývne. Nakonec to mám za symbolické dvě stovky. Když se vidím ve zpětném zrcátku, jak jsem bílá a jak rudé mám oči, musím si pomyslet, že jistě bylo poznat od pohledu, že těch 1 100 km si nevymýšlím. Mezitím Aleš už veze dvě ženy do Prahy, protože naše maminka někam zmizela. Oddechnu si, že tenhle hrdina nejel zbytečně.

Poslední km cesty přes kopce a hory čerstvě nasněžilo. Klouže to, ale navigace ukazuje pouhých 68 km. Přijdou mi nekonečné.

Jsme doma. Cítím se šťastná, že jsme dojely v pořádku. Ubytovávám maminku i děti a po příchodu domů upadám na 2 hodiny do naprostého bezvědomí.

Za další 4 dny jedeme na vlak pro druhou maminku a její dvě děti. A víte co, podařilo se nám spojit rodinu. Ta druhá maminka je sestra maminky první. A tak se stalo, že máme ubytovaných 6 lidí. Tak se stalo, že naše děti mají nové kamarády a já byla vtažena do války nebývalou silou. O tom třeba někdy příště.

Chci však poděkovat mnoha lidem v mém okolí. Moc jsem o naší cestě nepsala. Ani o výdajích a o tom, co nám při zařizování chybí. Přesto se našlo mnoho štědrých dárců. Jmenovitě a přesto trochu anonymně. Aleš, maminka Aleše a jeho sestra, dále Alešovi přátelé, Lenka, Pavla, Sylva, Eva, Katka, Jiří, Ria, Honza – ti všichni přispěli mnoha způsoby nebo darovali potřebné věci. Můj muž trpělivě čistí kamna v domě „naproti“ a také platí veškeré náklady na provoz domu. Moje děti, které přijaly děti z Ukrajiny s otevřenou náručí, lítají společně venku a hrají po večerech pexeso nebo člověče, nezlob se. Za všechnu tuhle dobrotu v lidech kolem mě jsem neskonale vděčná.

Příště třeba díl druhý… co bylo dál a jak prožíváme první týdny společného života.

Nemůžeme zastavit válku. Sviňskou válku, z které mi puká srdce. Můžeme však otevřít svá srdce. Nezapomeňme ve svých soudech, kdo k nám přichází. Přicházejí k nám mámy a děti. Nezapomeňme, že jsme lidé a živme v sobě dobrotu, nikoliv zášť.

Moje zlatá máma mi jednou řekla – když můžeš, tak musíš. Nemohla jsem jinak a neměnila bych.

Zaujal vás článek? Sdílejte jej!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *