Mám-li být upřímná někdy se sama sebe ptám na stejnou otázku. Tedy – kdo jsem? Jak člověk stárne, zraje a jak na něj život valí nové a nové výzvy mění se i to kdo jsem.
Co vím ale jistě je to, že jsem máma čtyř dětí ve věku od 5 let do 15roků a můj život je momentálně těchto malých permoníků plný. Kdyby mne někdo předem varoval, kdyby mi někdo řekl, jaká je řehole mít děti a být mámou možná bych zůstala u jednoho dítěte, ale já se nikdy neptala, zda to či ono bude snadné nebo těžké a přijala to, co mi život dal. A život byl štědrý hned 4x. Nikdy mu nebudu dost vděčná!
Mám-li psát o tom kdo jsem, zjišťuji, že to není snadné, protože každá žena má tváří hned několik. A pojmenovat je v několika větách není žádná legrace.
Tak tedy to, kdo jsem, nejlépe pochopíte z toho, když nahlédnete pod pokličku mého života na tomto blogu. Už dávno mě unavují dokonalé matky, unavuje mě pokrytectví, neúcta k přírodě a hloupé dospělácké hry na to, jak věci mají správně být. Proto se snažím nepsat pouze o tom fotogenickém a krásném, ale i o tom surovém a bolestném. O tom, o čem se mnozí bojí mluvit.
Vím, co je rozvod, co to znamená, pohřbít milované rodiče, kteří odešli v jeden den oba, jak těžké je pečovat o postižené dítě či vážně nemocného starého člověka. Vím, jaké to je zažívat dennodenní bolest těla. I zde vnímám štědrost života. Mé téma je stále častěji VDĚČNOST! To je asi hlavní poselství, které bych chtěla předávat dál. Buďme vděční, i když je život někdy drsný a nemazlí se s námi. Patrně ví, že máme-li růst potřebujeme lekce, které nám to umožní.