Jak jsem se stala Laskavcem a proč jsem za to vděčná.

Možná hned v počátku by stálo za to zmínit se o tom, co vlastně je ten Laskavec. Když opomenu, že je to rostlina, budu Vám muset vysvětlit, že Laskavec je projekt Nadace Lilie a Karla Janečkových, který každý rok oceňuje 12 lidí, kteří nezištně dělají laskavé skutky.

Byl to studený říjnový den a já se svou 12letou dcerou šla potemnělým liduprázdným pobřežím podél polského Baltu. Byla skoro tma a foukal silný vítr. Měly jsme za sebou 14km chůze v písku a do naší cílové stanice Leba zbývalo dalších 5 km. Co říct víc, než že podzimní říjnové pobřeží Baltu prostě miluji. Vracím se sem opakovaně v těchto měsících, kdy tu nepotkáte živou duši, zato divokou a surovou podobu přírody v její čisté kráse.

Zvoní telefon, kdo to může být? Kdo by mi teď mohl volat a ještě k tomu do Polska. Baterie ukazuje mizerných 25 %. Dobrou hodinu si už telefonem svítíme na cestu. Zvedám telefon a slyším hlas, který mi vysvětluje, že jsem byla nominována na ocenění Laskavec a je potřeba domluvit termín natáčení medailonku o mé-naší práci a celém čepičkovém projektu.

Já? Vždyť já nedělám nic mimořádného. Jen se snažím rozdávat radost. Vůbec nerozumím tomu, proč bych to měla být zrovna já. Pomalu se loučíme a máme domluvený termín setkání. Baterie ukazuje 11 %, je téměř dokonalá tma, když v tom zahlédneme … no opravdu, ač se to zdá nemožné, tuleně. Válí se u vody a štěká na nás jak nastydlý pes. Poslední procenta baterie padnou na rozhovor s polskou záchrannou stanicí, kde se polskoanglickočesky snažím vysvětlit, kde se milostivý pan tuleň válí. Protože když procházíte po pobřeží, všude potkáváte cedule, že když zahlédnete tuleně, máte volat záchrannou stanici, která prověří, zda není zraněný a nepotřebuje pomoc. Celý tulení zážitek najdete popsaný zde:https://www.facebook.com/profile/100000793352071/search/?q=tule%C5%88

Zbytek cesty jdeme naprostou tmou a fixujeme pohledem Lebský maják. Já poněkud dojatě přemýšlím, jaké je štěstí potkat volně žijícího tuleně a jak požehnaná se cítím, že moje čtyřletá cesta rozvážení čepic pro onkologické pacienty bude oceněna. Někdy se pustíme do nějaké práce, aniž bychom vůbec doufali, že si jí někdo povšimne. Prostě neděláme ji pro jakékoliv ocenění a odměnou nám je především radostný pocit, že děláte něco, co dává smysl, co Vás naplňuje odhodláním jít dál.

To, že si někdo všimne a chce Vás ocenit, je ale krásné, baterie nabíjející a povzbuzující. Znamená to, že máte z čeho brát, když přijde únava a pocit, že je všeho nějak moc. A že se mi tento pocit dostavoval letos často. Hroutící se manželství, zdravotní potíže, péče o čtyři děti, z toho tři puberťáky, nejistota v zaměstnání a nezměrná touha po životě, lásce a naplnění vytvářela někdy mírně neuživatelný koktejl emocí. Pocit, že další ročník čepiček zvládnu jen s vypětím sil, byl někdy doslova hmatatelný.

Možná to někdo nahoře věděl, že potřebuji trochu té lidské podpory v pocitu, že to, co dělám, má opravdu smysl. Myslím, že jsem o podobnou pomoc někde uvnitř žádala. Ne nijak skutečně nebo hmatatelně a vědomě, ale bylo to nějaké tiché volání duše. Je skvělé si uvědomit celou situaci zpětně a připomenout si, jak to ve vesmíru skutečně funguje.

Tímto bych i chtěla poděkovat přátelům z několika míst republiky, kteří nominaci zaslali. Vážím si toho, že si vážíte toho, co dělám a stálo Vám to za tu námahu, abyste mě nominovali.

Po návratu domů vše nabralo rychlý spád. Než jsem se stihla vzpamatovat, přišel den D. Tréma neskutečná. Mluvit na kameru? Proboha, to nedám. Den před příjezdem štábu nejen, že se snažím vygruntovat náš starý a autistickým synem poničený dům, ale také zvládnu celý den zvracet. Pomyslím si jen, že ten stres zvládám nějak stále hůř a hůř a vím, že nemá cenu se tím moc zabývat, že to prostě zase přejde. A přešlo!

Přijíždí neskutečně sympatická skupinka lidí. Kameraman, režisérka, a dvě Báry z nadace Lilie a Karla Janečkových. Stres pomalu mizí a mysl se uklidňuje. Tedy jen do chvíle, než se rozsvítí červené světlo kamery a je mi řečeno, že přesně tam se mám dívat. Díky lidskosti, humoru a laskavosti všech je to nakonec krásný zážitek. Navštěvujeme také školu mojí dcery, ve které děti malují pravidelně přáníčka. Jsem dojatá nadšením a zápalem dětí i skvělých učitelek. Poprvé celý proces tvorby přání vidím na vlastní oči.

Ve dnu následujícím také se štábem navštívíme onkologii v Pardubicích. Multiscen je moje srdeční záležitost, a tak jsem si byla téměř jistá, že zde najdu ochotu se do reportáže zapojit. Dokonce se přidala i jedna pacientka, skvělá paní Lea.

Výsledek dvou dní před kamerou můžete vidět v medailonku zde: https://www.youtube.com/watch?v=BzVRSt4seQ4

Doprovázel nás také báječný fotograf Honza, který fotí tak nenásilnou formou, že si ani nevšimnete a máte krásné fotografie. Jsem vděčná jak za medailonek, tak fotografie. V obou případech jde o materiál, který mohu dále v plném rozsahu použít pro důstojnou prezentaci své práce. Vděčnost!

Co mi projekt Laskavec přinesl?

  • Pocit, že je kolem nás spoustu dobra a laskavosti, utvrzení se v přesvědčení, že i malá laskavost dává smysl.
  • Nová přátelství s lidmi, co vnímají svět podobně jako já.
  • Spoustu krásného materiálu k prezentaci mojí – naší práce.
  • Radost, že když dáte do něčeho celou duši, odněkud se k Vám Vaše dobro vrátí zpět.
  • Báječné zážitky z natáčení i předávání ocenění.
  • Osobní setkání s Karlem Janečkem a jeho ženou.
  • Možnost patřit do komunity laskavých lidí.
  • Posunutí vlastních hranic, při vystoupení ze své komfortní zóny.
  • Nová porce nadšení a chuti do práce.
  • A mnoho dalšího, co se ukrývá zaryto někde hluboko pod mojí kůží a je skryto někde v duši a co teprve s postupem času objevím.

Ráda bych poděkovala všem z nadace Lilie a Karla Janečkových za jejich laskavé osobnosti, protože ať už jsem se setkala s kýmkoliv z týmu, vždy to bylo milé, měkké a nenásilné. Vždy to byl pocit, že mohu zůstat sama sebou. Ráda bych řekla, že ač jsem se osobně s Karlem Janečkem viděla jen třikrát (healing festival, návštěva Nadace a předání ocenění a společný oběd všech oceněných laskavců), získala jsem velice hezký a lidský pocit z člověka, co chce dělat svět lepší. Kéž si všichni vezmeme příklad z tohoto postoje a učíme se všímat si projevů dobra ve svém okolí a ocenit ho. I kdyby to mělo být jen pár milých slov. Je to právě láska a laskavost, které mění svět. Je to nastavení naší duše a mysli k dobru. Pojďme si to dát jako závazek. Každý den si všímat dobra v druhých, ale především v sobě samých. Protože jen když najdeme dobro a lásku v sobě samých, budeme mít dost sil šířit ji dál.

Děkuji, že mi pomáháte i letos dělat radost onkologickým pacientům, děkuji od srdce, protože bez tak mocné podpory bych nikdy nerozvezla za 4 roky bezmála 5 000 ks čepic pro nemocné, kteří přicházejí vlivem chemoterapie o vlasy a to dolslova po celé republice.

Posuďte sami – první rok jsme navštívili 2 kliniky a v roce loňském, tedy čtvrtém ročníku, už jsem vezla čepice na 17 klinik. Jste prostě báječní! DĚKUJI!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *